Je fajn, když si parta mladých lidí uspořádá ve svém rodném městě festival nezávislé hudby. Ale s tímto rozhodnutím přichází i zodpovědnost. Chápu, že když si někdo pozve své oblíbené kapely, chce si na ně zapařit, ale když už si naberu dvě stage, je třeba, aby se o ně někdo pořádně staral. Záměrně začínám tím negativním, protože v tomto bodě mají organizátoři jinak sympatického festivalu na čem pracovat. Není prostě možné, aby se na FB události zaklínali slogany, že na „akustické stage vše probíhá nahodile“, protože to v praxi znamená, že program, který byl psaný na 15.45 začne ve skutečnosti něco po 21.00. Chaos v programu znamená, že se vám lidi nakonec na celou stage vykašlou, protože neví, kdy probíhá to, co chtějí vidět. I my měli zpoždění 45 minut oproti avizovaným 21.30, a když hrajete venku na začátku podzimu, kdy už je po osmé tma a po desáté začne pořádná zima, je to prostě na hovno. Nahodilost funguje tak maximálně v díle Jacksona Pollocka a i tam je většinou řízená.
Na akci jsem dorazil už lehce před 19:00, jelikož jsem chtěl konečně stihnout radikální karaoke Boy Wonder & The Teen Sensations. A nezklamalo mě to. Parádní one man freak show, která pobavila i pár místních skejťáků. Hlavní stage pro kapely byla totiž ve skateparku a dokud bylo světlo, dráždili místní borci asfalt i kov nedbaje na to, že dělají hrajícím hluk. Nejlepší byl týpek, který uprostřed Kubova songu začal mlátit skejtem o zem, protože se mu tam cosi uvolnilo na kolečku. Nafackovat a poslat vyčůrat a spát. Po Kubově setu už jsem jen tak bloumal a trochu se děsil, kde a na co budeme hrát. Nikdo se mi totiž neozval, a i když jsem našel Šárku, náhradní kontakt za pořadatele akce, jelikož ten NEMĚL ten den mobil (??), nebyla schopná mě ani delegovat na osobu s informacemi o naší akustické stage. Asi jsem přijel příliš brzy. Dílem šťastné náhody jsem o hodinu později na parkovišti narazil na Filipa, který mě poznal a šel se ihned seznámit a hlavně obeznámit se situací. Díky němu se nakonec vyřešil prostor, elektrika i bedna na zpěv.
Kolem půl deváté se zdálo, že už je vše dané a začneme mezi půl desátou a třičtvrtě. Omyl. Asi v půl desáté začal týpek, co měl hrát před náma. Prý jen pět songů, ale nikdo už neprozradil, jak dlouho ty tři akordy bude dokola hrát. Možná to předtím nevěděl ani on sám. Kuriózní situace nastala ještě po jeho setu, kdy prostě sbalil stojan na mikrofon a odešel ho kamsi vrátit. Naštěstí zasáhl Martin a po pár minutách přivedl Filipa i se stojanem. Zdálo se, že konečně přišel okamžik, kvůli kterému to celé děláme. Začali jsme hrát.
A bylo to nakonec milé. Ve stanu zůstalo několik lidí, kteří i přes svůj momentální stav nebo možná právě kvůli němu, udělali krásnou atmosféru sounáležitosti a lásky. A to i přes to, že v tom starém vojenském stanu za námi byla ohavná sovětská vlajka. Vůbec poprvé jsme někoho roztančili, i když nutno říct, že ti lidé spíš tak nějak vláli nebo poletovali. Stalo se to při hraní folk-metalového kusu Chmýří a jejich taneční kreace mě docela rozesmáli. Pak už jsme vyložili jen ty ostřejší písně. Konečně se uplatnil náš dlouhodobý plán – úprava playlistu podle nálady. Tentokrát to vyšlo na jedničku, což bylo tím, že mi to bylo celý u prdele. Už nebylo, co ztratit. Mohli jsme jen získat a taky jsme získali. Hladinu, kterou běžně zavíráme koncerty, jsme hráli dvakrát a hráli bysme i dál, kdyby nebyla zima a jeden vožralej posluchač nemlátil do bubínků jako hluchej do vrat, když jsme si tam s Martinem vylejvali srdíčko na tu naší hladinu folkové rozkoše. No bylo to roztomile bizarní. Vlastně bych si to klidně i zopakoval, ale tohle je přesně ten moment, který se moc opakovat nedá. Možná, že ta nahodilost nakonec zafungovala správně.
