První dobrou zprávou ke koncertu v Klubovně bylo, že v širší sestavě vystoupí i Bára Zmeková. Mám její vzletnou a snovou hudbu moc rád. Poznali jsme se už před mnoha lety díky rádiu StreetCulture, kam se kdysi přihlásila do soutěže pro neobjevené talenty a pak lépe na jednom z našich někdejších Večerů jiného folku. Od té doby urazila pořádný kus cesty a písničky píše pořád lepší a hezčí. Teď jsem jí prvně slyšel s precizním a nádherně citlivým doprovodem, který respektoval každou Bářinu notu. Velký zážitek. A nejen pro mě.
Nad naším koncertem jsem začal úplně poprvé nějak hloubat až během Bářina setu, kdy mi to naše těžkopádný písničkářství přišlo najednou trochu nepatřičný. Do té doby jsem nad tím, co a jak a jestli a proč a co když tohle a támhle to, vůbec nepřemýšlel. Jen jsem se věnoval technické přípravě. Včas rozehrál, popřemýšlel nad setlistem, dokonce proběhly i dvě kapelní zkoušky. Wow. Šlo to. Díky tomu, že si dlouhodobě pořizujeme záznamy a kluci jsou šikovní muzikanti, nebylo těžké si osvěžit paměť a vplout do tématu. Až na ty texty. Neměl bych se k tomu už vracet, ale musí zaznít, že je fakt trapný, když mi totálně vypadnou slova Chmýří, songu, který drhneme naprosto pravidelně už tolik let. Ale možná právě to přesvědčení, že to mám v hlavě, mě vedlo k odfláknutí přípravy na tenhle konkrétní kus. No vrátilo se mi to.
Kouzlo koncertu v Klubovně ale bylo ten večer v tom, že to bylo všem úplně jedno. Nálada a dynamika byla naší hlavní devizou. A jako se Báře podařilo navázat spojení s publikem, nám se to stalo taky a pak se to v jeden moment celý odšpuntovalo a užili jsme si jeden z nejintenzivnějších koncertních zážitků vůbec. Uvolněnost, pohoda, starosti za hlavou. Ta atmosféra, kterou dokážeme s klukama vytvořit ten večer nikam neutíkala. Hráli jsme uprostřed čtyř stěn, uvnitř kvádru a to, co šlo od nás z pódia, se akumulovalo v hledišti a posluchači nám tu energii pak vraceli zpět a my jsme jim tam zase poslali něco dalšího a oni nám to oplatili a takhle to šlo pořád dokola a dokola, až najednou bylo 22:05 a my se museli rozloučit Hebkými bolestmi a jít se opít.
Tak takové poetické to tehdy bylo.
Za fotky moc děkujeme Tomáši Moudrému.
