Jarda vyjednal s Mattem vlastní „českej“ večer, což bylo příjemný. Rozhodli jsme se přinýst aspoň jednu aktivní reprobednu, protože to, co je v RR na nedělních open-micích nestačí. I tak to ale zvukově nebylo ono. Bylo to takový zastřený a neprůrazný, navíc RedRoom prostě hlučí. Stačí, aby se pár lidí bavilo na baru a je to fuč.
Svou milou přítomností nás potěšil kamarád Vlčák, tak jsme ho rovnou zlanařili ke dvoum úvodním písničkám. Pak se vesla chopil Melankoholik. Oholen, vlasy v culíku, čistý tričko.. naprostej seladon a jak ten set dal! Vynikající. Fakt super! Takhle dobře, klidně a přehledně jsem ho ještě hrát neslyšel. Citlivě pracoval s mikrofonem, takže vypjatější momenty přesně zapadly do zvukový hladiny.
Quite Quiet opět v duu. Tentokrát jsem se do atmosféry tolik nedostal (což byla moje chyba), ale výkon to byl výborný, jako vždycky.
Měl jsem týden na to, abych si vyléčil šrámy z pokaženýho úvodu v Chapeau. Po stopách jsem tentokrát radši vypustil. Posledně mi došlo, jak důležitý je zvládnout první song. Jak moc definuje atmosféru celýho vystoupení. Začal jsem víc přemejšlet nad koncepcí playlistů. V RedRoomu to odstartovala M II. Hrálo se mi moc dobře. S Tebou, Podsvětí, Popel i M III. Cejtil jsem v tom náboj a užíval si to. Fakt nevím, co se stalo, že jsem se do toho tak položil a splynul s obsahem těch skladeb. Nešel jsem na pódium s žádným předsevzetím, s žádnou touhou něco dokázat, ani nijak zdeptanej a vylekanej. Prostě s čistou hlavou. Nejdřív jsem nemotornym sundáním kytary shodil obraz (naštěstí se nikomu nic nestalo), dopostavil si pódium, naladil kytaru a začal hrát. Nějak prapodivně to zafungovalo. Bylo několik chyb i falešnejch tónů, ale cejtil jsem se tak dobře, že mi to bylo jedno. Chtěl bych to teď takhle pořád..
