Hrát na konci září večer venku už je fakt pozdě. I když máte přes den krásné babí léto, jakmile zapadne slunce, přijde zima a nikoho už nebaví sedět venku.
Trošku se to ale začalo sypat už odpoledne. Telefon, že zvukař nemůže. Matěj mi zoufale říká: „Oni tam nic nemají! No v nejhorším ty d.i.boxy koupím v kytarách.“ Na to jsem mu rezolutně odpověděl: „V žádnym případě nic nekupuj! To radši nebudeme hrát, než abysme si kupovali zvukařskou techniku, kterou pak hodíme do kouta.“ V tuhle chvíli bylo nejdůležitější sehnat zvukaře – NAŠTĚSTÍ – měl čas a chuť Martin Černý, za což mu nyní ještě jednou velmi děkujeme. U něj máme vždycky jistotu, že budeme v dobrých rukách. Vybavení pořadatel nakonec samozřejmě taky sehnal, i když to bylo trochu zmatečný.
To divný napětí se pak posouvalo v čase dál. Trochu se zápasilo s kabelama, s mixákem, Martinovi dával efekt větší dB než normálně má, Matějovi to hrálo málo a nakonec jsem i já zjistil, že mám pryč kabel na adaptéru od preampu. Do toho mi nefungovala jedna propojka mezi efektama a svázala mě tréma, že mi vypadnou texty. O tom později. Takže vlastně nakonec byli v pohodě akorát Dalibor a Vítek. Taky se ten večer jako jediní z nás slušně pinkli. No a nesmím zapomenout na další nepříjemný element v prostoru – totálně zlitýho Ukrajince, který měl ohromnou chuť tančit v podstatě na cokoliv. Týpek, co měl tendenci skákat do Vltavy, lézt na pódium s tím, že umí rapovat a samozřejmě se s náma chtěl strašně kamarádit. To je holt daň za koncerty zdarma.
Koncert se podle kluků prý povedl. Jsem samozřejmě rád, ale pro mě osobně to bylo dost utrápený. Nějak jsem se od Povaleče dostal do zvláštního rozpoložení, kdy mě před koncertem opanuje neskutečná nervozita, že zapomenu texty. U písniček, které hraju tolik let! Výpadek textu se sem tam stane. A třeba jednou za koncert, ale na Povaleči to bylo najednou skoro u každé druhé. Prostě najednou okno. Blik a šmitec. Song, který jsem napsal před 10 lety a hraju ho skoro pořád. Nic. Nechápu to. No a od toho Povaleče letos v srpnu jsem každý koncert, ať už hraju sám nebo s klukama, totálně na nervy z těch textů. A samozřejmě, že v důsledku tý trémy zapomínám. Včera zase. Lovil jsem si to tam skrytě na mobilu před songem, abych si nahodil ty první verše. Ale tak mě to rozptylovalo, tak mě to znejistilo, že jsem tu nervozitu musel přenést i ven a tím pádem to nebylo přesvědčivý.
Nechápu, co se to se mnou děje a doufám, že se mi podaří najít tu někdejší jistotu brzy zpátky.
Závěrem pár fotonů od Vojty Porteše. Děkujeme!
