Ernest Voltr zařídil hraní v příjemný vísce Trnobrany u Liběšic, kerý se nacházej asi 10km severně od Litoměřic. Dopoledne jsme ještě běhali v Letňanech po Sběrateli, ale ve dvě odpoledne jsem skočil do auta a jel směrem na Litoměřice. Času bylo spousta, tak jsem sjel z dálnice před Terezínem a trochu se projel. V Doksanech jsem navštívil klášter, kousek za nima odbočil a zakotvil u lesíka, kde jsem si natáhnul nový struny a v klidu v přírodě se rozehrál. Příjemnej zážitek.
Kolem sedmý večer jsem byl na místě. Akce se konala na dvorku před pozvolna rekonstruovanym statkem ze začátku 20. století. Mělo to tam svojí kouzelnou atmosféru. Honza Ostrov začal hrát před půl osmou. Začal s lehkou trémou, ale postupně se do přednesu dostal a zakončil to dobře. Pak jsem přišel na řadu já. Připravil jsem si stejnej set jako do RockCafé, ale ukázalo se, že první dvě písničky (Na břehu a Múza) nebyly zrovna dobrá volba. Přece jen řvavější Snímám všechny viny slavily u rozveselený společnosti o poznání větší úspěch. Ten večer se totiž mezi náma objevil mistr republiky v judu v kategorii seniorů. Na břehu a Po noži už byly docela v pohodě. Po mě nastoupil Ernest Voltr, jehož folk-punkový přímočarý písničky sklízely u obecenstva největší ovace. Vydržel hrát skoro hodinu, ale pak na něm bylo vidět, že už toho má taky dost.
Místní oslavenci ovšem ticho nechtěli. Jeden z aktérů, a zároveň majitel statku U Kozy Petr, nás požádal, abysme každej ještě přidali. Honza Ostrov dal čtyři kusy, já přidal tři, včetně coveru Sny od Priessnitz a Ernest dal dalších pár písniček. Po něm už se nám nechtělo, ale naštěstí se chopil kytary místní muzikant a vystřelil tam set několika nádhernejch trampskejch vypalovaček.
Po něm už osazenstvo řídlo a i my jsme začali bejt navátý. Tak se dones slovník a začalo se hrát. Stánky, Slavíci z Madridu, Máš má ovečko, Panenka, Nejlíp jim bylo a takový ty klasický vodrhovačky. Jo, bylo to fajn..
