Report z Litomyšle

Nebudu zastírat, že letní sezónu nikdy moc nehrotíme. Přesto jsme rádi přijali pozvání do Litomyšle od skvělé houslistky Jany Věnečkové, kde každoročně hraje se svým Věnebandem. A vyrazili jsme jako kvartet.

Na místo jsme se dopravili vozem značky Ford Mondeo, rok výroby 1998. Děravý chladič, na rozdíl od nárazníku, nemá a benzín jsme cestou také nebrali, i když kluci si na pumpě palivo nabrali. Opilci.

Jízda rozpálenou silnicí obstarožním vozem připomínala místy scény ze starýho Mad Maxe, obzvlášť, když jsme nejednou zápasili s nedostatečnou pozorností protijedoucích řidičů kamiónů převážejících celý ten krásný materialismus, který si můžeme v nejbližším obchodě obléknout nebo si jím nacpat přecpané žaludky. Ale abychom nevypadali jako anarchisti – my to milujeme!

V Litomyšli se žilo o poznání lépe než v autě. Asi tak o 10 stupňů fahrenheita, ale stejně to nebylo dost na to, abych si nepřipadal jako mokrá myš. Trochu mě třeštila hlava a fakt, že si nemůžu dát pivo, protože to za volant nepatří, pocit marnosti jen prohluboval.

Se soukromým přesvědčením brzkého skonu z přehřátí přicházela chvíle vrcholného sportovního výkonu. Už při zvukovce bylo jasné, že ta voda, kterou zdatně zadržují přes den zkonzumované soli, se stejně během koncertu vypaří. Ve smluvený čas a za přítomnosti širokého obecenstva jsme se krátce po půl osmé vrhli do boje s nepřízní počasí. Oblečen v kalhotech a košili s dlouhými rukávy, jelikož hrát v kraťasech je z nějakého důvodu na pražské indie scéně zločin srovnatelný s vraždou koťátka, jsem po druhé písni vypadal, jako kdybych si skočil do nedalekého potoka. Rozpálená byla i kytara. V písni Chmýří už tak, že během prvního refrénu ruplo Déčko. Což znamená, že vypověděla službu nejdůležitější struna (každá je na kytaře nejdůležitější). Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsme se s Martinem shodli, že tu písničku dohrajeme. Zážitek srovnatelný s tím, kdybyste se vinou špatného zažívání na pódiu posrali a dělali, že se nic nestalo. Okřídlená věta “To se stane každýmu” je v takový moment už jen chabou záplatou na smradlavou loužičku pod váma. Nepříjemnou situaci jsme se snažili po písni nějak vokecat, ale byl to už takový ten křečovitý úsměv klauna s rozmazaným make-upem. 

Set jsme pochopitelně dohráli. Nad vodou mě drželo, že většina neodešla, i když to možná bylo tím, že nebylo kam. Taky nám po písničkách diváci zatleskali, takže ať už jsem si připadal jakkoliv, za házení kelímků od piva jsme nestáli. Řekl bych, že to ale stejně bylo spíš ze soucitu. V Litomyšli prostě chodí na koncerty hodní lidé.

Poslední útěchou mi pak byla povedená hostovačka Jany v závěrečných Hebkých bolestech. Nalazeným houslím budiž provolána sláva!