Teď už můžu být trochu sentimentální ohledně prvního kapelního koncertu emozpěva.
Předchozí hraní s hosty bylo vždy výjimečné. Tomu v podstatě předcházela i příprava a množství pozvaných lidí. Nicméně naše písně další nástroje vždy obohatily a posunuly dál. Ať už to bylo po vydání první desky, kdy s námi zahráli nebo hrávali Kuba Alexa, Tom Koula, Tom Kubín, A.m. Almela, Lukáš Chromek a Katka Šubrtová nebo na křtu druhého alba, kdy se s námi na pódiu objevili Boris Carloff, David Landštof, Jan Vegy Táborský, Matěj Porteš a znovu i Kuba Alexa a A.m. Almela. Pokaždé to byl specifický koncert, ale vždycky jsem si po něm říkal, že by stálo za to zvukově růst. Jenže z logistických i dalších důvodů jsme za tím nikdy plně nešli.
Po vydání Hebkých bolestí se cosi změnilo. Najednou začalo jít všechno snáž; ozval se šikovný kytarista Dalibor Hrubeš, který mezi nás během měsíce okamžitě zapadnul. Byl čas a prostor promakat kytarové party a jeho zvuk ve finále ještě více vybízí k vytvoření celé kapely. Od dob nahrávání Spolu jsme v kontaktu s Matějem Portešem, který má rovněž chuť s náma živě hrát. No a nakonec se nám podařilo zlanařit jednoho z nejlepších českých bubeníků – Davida Landštofa. Shodou okolností majitele labelu Tranzistor. Mít za sebou partu takhle skvělých muzikantů je neuvěřitelně komfortní pocit, který mi dovoluje i odložit kytaru.
Naposledy jsem hrál v kapele před 12 lety. Vlastně mě docela vyděsilo, když jsem si to před pár dny uvědomil díky objevení pár živých nahrávek a nedokončeného dema. A taky je to letos 10 let, co jsem s emozpěvem vůbec začal. První, a dost šílená, nahrávka vyšla v lednu 2007. Natolik mě to učarovalo, že jsem ještě týž rok vydal další dvě, neméně šílené. Všechno domácí demáče. Neměl jsem tehdy žádnou ambici, nechtěl jsem nic. Jen mě bavilo se zvukově projevovat. Jenže pak to přestalo stačit. Najednou jsem zatoužil po písničce. Tehdy jsem to vnímal jako návrat na začátek. Sám s kytarou jsem totiž jako kluk psal své první věci, které jsem hrával kamarádům v hospodě u piva. Jen styl se změnil. Nestačilo mi napsat jen „pěknou písničku“, ale chtěl jsem jejím prostřednictvím zároveň něco sdělit. Ale nešlo mi o politický či společenský názor, nejvíc mě zajímaly mé vlastní pocity. Čistá sebestřednost. Pak už to tak nějak šlo ráz na ráz. První emozpěví české písně, první koncerty. Obrážení Openmiců, natáčení dalších domácích demosnímků a stylizace do písničkáře, která mi poskytovala absolutní tvůrčí svobodu. Žádné ohledy na oblibu, sledovanost, prodeje. Nic z toho mi nic neříkalo. Zajímala mě jen tvorba. Snažil jsem se být víc a víc svůj a zároveň psát lepší a lepší písničky. Na konci tohoto období jsem potkal Martina a emozpěv dostal zcela nový směr. Ten nás zavedl až k současnému zvuku, kdy se otevírá další, zatím neznámá, hudební cesta. Samozřejmě musím klukům poděkovat, že se na ní chtějí vydat se mnou. Dělá mi velkou radost, že z ryze soukromého projektu se vyklubalo něco se širším přesahem.
Teď můžu jenom říct, že položit se do jedné hudební škatulky by mě nebavilo. To ostatně dokazuje už dosavadní tvorba. Vedle dojímavého plačtivého songu zahrajeme uřvanou punkovku, po ní zase přijde easy popík jak z rádia, pak „těžší“ alternativa. Soudržnost není v žánru, ale v pojetí a provedení. To je ostatně fazeta, kterou s Martinem poslední tři roky leštíme nejvíc. Já myslím, že v této sestavě určitě ještě zahrajeme, i když v nejbližší době si nás budete moct poslechnout zase jen ve třech.
Na závěr již tradičně připojuji fotky od našeho kamaráda a dvorního fotografa Kuby Macháčka. Děkujeme!
