Květnový týden s hudbou

Trochu jsem si předrazil dobu (muzikantský fórek) a začal brousit struny už v neděli večer, abych udržel formu a i se tak trochu naladil na nadcházející piditurné. Už několikrát jsem tady psal, že zhuštěná série koncertů je jeden z nejlepších způsobů “jak to dělat”, když máte hudbu jako koníčka. Po těch třech dnech máme sice všichni spánkový deficit, ale stálo to za to! A jaké to vlastně bylo? Dnes budu suše popisný.

5.5.2015 – Ústí nad Labem @ RestArt

Bylo dusno a horko. Do práce jsem si ráno musel přivézt lehké, leč početné a objemné vybavení, navíc byl sraz naplánován na konci Nerudovky, což je krásný táhlý kopec vedoucí k Pražskému hradu. Miluju tu ulici, ale ne, když nesu dvě kytary, tašku s efektama a brašnou s compem. Takže jsem si radši vzal víc triček, abych večer nebyl za fotbalistu po tréninku. Kolem 16:00 dorazila domluvená dodávka. Její majitel Viktor určitě stojí za zmínku. Je to mladý muž, zhruba kolem 25 let, středně vysoké postavy, štíhlý, světlé krátce střižené vlasy, modré oči a užší rty. Je to jistě pracovitý člověk, který si při studiu na vysoké škole přivydělává vozením kapel. Evidentně to se svým koníčkem myslí vážně, protože už má druhou dodávku a je dvorním řidičem českobudějovické rockové party Vees. Co jsem poznal, je Viktor velmi svědomitý člověk, se kterým se nemusíte bát o své věci, ani nemusíte mít strach, že by nepřijel v dohodnutý čas nebo snad nepřijel vůbec. Zkrátka je na něj spolehnutí a své kvality dal najevo i při organizování opilého nakládání po ústeckém koncertu. Viktor je ovšem i dost úzkostlivý, zejména na všechno, co by mohlo jen pohledem ušpinit jakoukoliv část jeho milované dodávky. Jen to pomyšlení, že by upadnul umaštěný drobek chipsu od ožralé muzikantovy huby je Viktorovou noční můrou. Na druhou stranu pití piva je povoleno. V dodávce je otvírák, speciální koš na zátky a v zavazadlovém prostoru dokonce basa na prázdné lahváče. Absolutní vychytávka. Ovšem běda, jakmile se pivo rozlije. Za uklízení je extra příplatek 500 Kč. Viktor dokonce nenávidí i kočičí hlavy ve starých částech měst, jelikož mu vytloukají čepy, opotřebovávají tlumiče a kdovícovšechno mu můžou rozházet pod kapotou jeho chlouby. Vždyť on to přece pak musí opravovat! Toto všechno jsme pochopitelně nevěděli a proto bubeník Iby přišel k dodávce s čerstvě naloženou kopečkovou zmrzlinou, což Viktora naprosto nasralo. Následná přednáška o čištění čalounění zapůsobila mrazivěji než zmrzlina sama. U Viktora v autě si ani na sebe nemůžete pustit větrání, protože to přece fouká pod čelním sklem a pak by to ztratilo tah. Takže vedro. Viktor má zkrátka svou dodávku moc rád a proto nemá rád muzikanty, kteří si většinou myslí, že když si jí pronajmou za směšných 8Kč/km, tak si v ní můžou dělat co chtějí. Třeba jíst. Ale díky Bohu za takové srdcaře, bez nich by nebylo na co vzpomínat.

Do Ústí jsme dorazili v dobrý čas. RestArt je klasický bar, který na živé koncerty není vůbec přizpůsobený, ale paradoxně na nás čekala příjemná backstage a dokonce obložené mísy. A to v českých klubech rozhodně není normální. Co je proti tácu plného různých sýrů, salámů a zeleniny absence pódia? Pche. Byl dokonce i zvuk, sice trochu předimenzovaný, ale byl. I s odposlechy. Luxus. Dokonce dorazili i diváci, což je třeba přičíst poctivému a vytrvalému působení pořadatelů koncertu. Jsou to zejména a hlavně oni, kdo zná místní prostředí a musí nějakým způsobem podat a hlavně úspěšně prodat akci, kterou pořádají. Tak to prostě je, ale bohužel to taky je tak, že si to málokdo z promotérů, dramaturgů a majitelů klubů, kaváren, čajoven a dalších kulturních zařízení uvědomuje.

Ten den bylo opravdu horko, které vydrželo až do večera. Vzhledem k dusnu, se ani nedalo pořádně vyvětrat a tak se bar RestArt stal opravdovou saunou. Ještě než jsem odehrál první tóny, už ze mě sršel pot. A tak jsme i hráli. Upocení trochu upoceně, topící se ve vlastní šťávě a v lázni špatné akustiky. Měl jsem si to kombo na odposlech vzít, pomyslel jsem si pokaždý, když mi kytara zmizela z monitoru. Ten luxus byl jen zdání. Přesto jsme se v danou situaci snažili vymáčknout ještě víc, vypotit ještě víc slaný vody a předat divákům trochu toho našeho světa. Hned v úvodu s námi zahostoval Kuba Alexa ve Schází a Sváru. Dorazil za námi s Tomem Trykarem z Chomutova, za což jim oběma patří velký dík! I díky Kubovi jsme asi neudělali tak špatný dojem, i když tenhle koncert, a nutno říct, že vlastní vinou a nějakou vnitřní blokací, nepovažuju za zdařilý.

Calm Season jsem poslouchal z nádvoří, jelikož uvnitř se opravdu nedalo vydržet. Ale jejich fanoušci to dali a udělali si to moc hezký. CS to prostě umí. Bez ohledu na místo nebo vlastní náladu. Závěrem – I když mají pořadatelé nevhodné podmínky pro živá vystoupení, dokázali uspořádat velmi hezkou a příjemnou akci, na kterou dorazilo spoustu lidí. Prostě to jde, když se chce. Díky.

Závěrem připojuji pár temnosvitných záběrů od MD Photography

.

A již tradičně krásné fotografie od úžasné Andy Sovové.

6.5.2015 – Plzeň @ Anděl Music Bar

Druhý den s námi už Viktor jet nemohl, ale Iby naštěstí zajistil jinou dodávku, kterou odřídil tam, ale zpátky už nám dal klíče, ať se odvezeme sami. Bylo to náhlé a způsobilo to drobné potíže s pivní chutí, ale Martin se ukázal jako chlap a vzal to na sebe. Já totiž z té zodpovědnosti zbaběle vycouval, navíc jsem už měl panáka, jelikož jsem o Ibyho rozhodnutí dřív nevěděl, a já na to řízení pak nemám koule. I když by třeba za dvě hodiny vyprchal a ještě bych to vypotil během koncertu, stejně prostě už jsem ten večer alkohol měl.

Do Plzně jsme dorazili v krásný čas. Přípravy tedy probíhaly naprosto v klidu, káva v Anděl Café&Bar je stále naprosto vynikající. Po hodinovém zvučení Calm Season jsme si udělali zvuk my a vše bylo skvělé. Dokonce jsem konečně poprvé hrál na perském koberci, což už jsem si delší dobu přál a říkal jsem si, že bych si mohl vozit i vlastní. Naše vystoupení začalo pár minut po deváté a tentokrát jsme se drželi zaručeného playlistu s vyškrtnutím dvou písní. A hrálo se mi skvěle. Hned od začátku. Úvodní Na břehu už se mi konečně po několika měsících ohrávání dostává pod kůži a jsem schopen jí rozumně zahrát. Stejně tak jsme si i hezky pohráli s aranžmá a nedrtím tu kytaru celou dobu jako dřív. I basová linka získala větší lehkost a přehled a po skončení písně jsem věděl, že to prostě bude dobrej koncert. A byl. Poprvé za těch pár koncertů s CS jsme po našem “rozkuřovacím” setu přidávali. Diváci byli naprosto úžasní a byla ohromná radost pro ně hrát. Jsem nadšen o to víc, že v Plzni jsem hrál po čtvrté a teprve teď to byl koncert s jiskrou. Pořád jsem si totiž říkal, že to dopadne stejně nevýrazně jako vždycky. Měl jsem lehkou trému, ale možná to mě nakoplo. Taky mě hrozně potěšilo, že dorazily moje kamarádky ze studií Eliška a Kristýna, které zrovna pracují v Plzni na projektech v rámci Plzeň město kultury 2015. A taky se tam najednou z ničeho nic objevil Lukas Landa, můj kamarád a skvělý písničkář, který se před pár dny vrátil z tříměsíční cesty po Taiwanu. Bylo skvělé, že na oba z přespolních koncertů dorazili kamarádi, které normálně potkávám v Praze. Krásně se to sešlo a díky moc všem, kteří ten večer do Anděla dorazili. Byl to zážitek, na který budeme s Martinem dlouho vzpomínat.

Závěrem opět pár momentek od Andy Sovové.

7.5. – Praha @ U vystřelenýho oka

Poslední koncert. Tentokrát v nejžižkovštější knajpě na světě. Ať je ten prostor jaký je, tak Vystřelený voko je prostě legenda. Každý písničkář by si tam měl minimálně jednou v životě zahrát. Ten koncert nám navíc doslova spadnul do klína. Po domluvení Ústí a Plzně jsem si říkal, že by bylo super mít ještě ten týden nějaký třetí zájezd, ideálně Prahu, kterou jsme naposledy hráli začátkem března. A o pár hodin později přišel email od pořadatelky Pavly, že má 7.5. u Voka volno. Jen jsem doufal, že bude mít Martin čas. A měl.

Věděl jsem, že budeme hrát v zahulený hospodě, přesto jsme vyvinuli poměrně silnou aktivitu k propagaci koncertu. Samozřejmě jsem chtěl, aby dorazili lidi a chtěl jsem to zahrát dobře, ale nějakou silnou trému už jsem ani necítil. Atmosféra totiž byla uvolněná a už od půl sedmý jsem poctivě na jejím uvolnění pracoval za pomoci plzeňské dvanáctky. Nakonec několik našich diváků dorazilo a když se k tomu přidali místní štamgasti, tak hospoda byla plná a postupně jsme si je během hraní všechny přidali na svou stranu. Náš set končil za bouřlivých ovací a dokonce došlo na přídavky. Po dlouhé době zazněla Pýcha, kterou si se mnou s chutí zazpíval kamarád Kuba Macháček a bylo příjemný nebýt na to sám :c). Bohužel se stalo to, že nebylo co hrát, tak Martin říkal, abychom dali znovu Schází. Nerad hraju jednu píseň dvakrát za koncert a trochu mě to rozhodilo v koncentraci, takže jsem zapomněl text druhé sloky. Martin naštěstí nepřestal hrát a v klidu opakoval basovou linku, dokud jsem nenašel patřičný papír s textem. Pak jsme to dotáhli a radši už skončili, ale tohle jsou takové ty chvíle, kdy vám to stejně diváci odpustí, protože celkem o nic nejde. Po koncertě se chlastalo. Já jel domů už před jednou kvůli práci druhý den, ale Martin se mi přihlásil jako přeživší až druhý den o půl dvanácté večer. Tak to bylo asi divoké. Hlavně, že po těch třech dnech žijeme! Ještě jednou díky moc všem, kteří si na nás udělal čas a náladu. Brzy zase naslyšenou.

Závěrem pár decentních fotek od Matěje Porteše.