025
Brouzdám se svým neštěstím kolébám se jako koráb v bouři. A jako nezkušený námořník zelenám a blednu; po každém zhoupnutí hůře a vysílený se zvednu.
Brouzdám se svým neštěstím kolébám se jako koráb v bouři. A jako nezkušený námořník zelenám a blednu; po každém zhoupnutí hůře a vysílený se zvednu.
Jsem dědicem prohry v boji, jsem v šedivém kraji. Ostny osnov tlačí mi na spánky, dnes nesmím vynechat – – ještě dvě stránky.
Jak jsem teď doma kvůli tý diplomce, se kterou to mám v posledních dnech dost těžký, tak furt tak nějak přemejšlim nad všim ostatním.. že
Zpocení vlci ve mně civí rány – rozdrásaný kosti. Zraněný dávno už jsem si cizí křídou dobarvený oči. Z vidění krajina se postí a mé
Dotáčení M III momentálně chvíli spí.. Je potřeba nabrat nový síly, pustit se do dalšího točení s čistou hlavou.. Definitivní podoba se nakonec ustálila na
Přišel včera další z drobných nápadů.. Miniatura je již zhudebněná, nahraná a už se jen čeká na dotočení staronové písně, aby se zde taky něco
Včerejší posezení v novoměstské kantýně rozvinulo pestrobarevnou paletu nálad.. Hořké setkání s vtíravým opilcem neskončilo pěstmi jen díky nedaleké přítomnosti strážníků veřejnoho blaha. Přesto mi
Pestrými balvany zavalené srdce snímá svou úzkost kůrou stromů. Necítím z těchto obrazů vášeň. Rozplývám se (do vzduchu). Jak může neforemné vydržet pohromadě?
prstem si namaluji husté keře abych za ně schoval svou neúplnost. ta maska prolitá alkoholem mě znehybní (?) a šance na odhalení klesne (!) dokud
zpovídá vítr moje uši kam vinu zakopal (?) marně napínám temné hlasy já – – nic neudělal a (přesto) dál mi čelo solí