017
nástrojem všedního dne hladí mě peklo hladí mě po vlasech po zátylku pomalu se vtírá do vnitřních stěn procestuje mnou neklid hledí mi z očí
nástrojem všedního dne hladí mě peklo hladí mě po vlasech po zátylku pomalu se vtírá do vnitřních stěn procestuje mnou neklid hledí mi z očí
jsem tam i tady otevřené oči nejsou víc než spaní vpíjí mě zem otevřená náruč není víc než lhaní jasmín líže mé betonové čelo promočené
křičel jsem do sousedova koryta, ale akorát mi špínavé stěny olízly špičku nosu.. křičel jsem do koryta všem internetovým anonymům, ale když v něm někdo
křížím si prsty na kolenou s nadějí, že pravda v mé hlavě není jen červenou šmouhou na čelním skle nabouraného auta. otírám své prsty na
drtivá většina okolností sráží mou pýchu na kolena. občas je lepší být zahrabán pod zem vědomí vymazat smrtí.
výr záští očima svítí na dotek hýbe se večer v žaludku a kým ráj obmyslí u nároží slávy? jeden: „bez potoku se domu nevracej!“ a
Hledám víc než pocit – – v ulepeném odpoledni přisátém na rohovce tíhy Houpacích Koní. A když déšť zkrášlí slzy mé kůže – – rty
vzpomínku pohladím po zápěstí v růžové posteli trní ustláno snad se uvěří i bílé barvě v oknech a na náměstí zemřou poctiví lháři zbude po
Praha / větrem rozpůlená / sní hoří / obalené svědectví / životem jazykem / stromy drží / křehce srdce / nevnímá ústa / při soumraku
skrz několik stromů na dohled obzor – krajiny polámaných soch usíná trpkostí rozumu život přesně podle vzorce uklizený byt lehnout si a snít