Posílený vydáním alba a podařeným koncertem v Liberci jsem si myslel, že ten večer bude supr. Že tam určitě dorazí spousta lidí a že budou všichni hrozně zvědaví, jak nám to hraje. Taky jsem si říkal, že když hrajeme v podniku s názvem Sklepení Osudu, musí to tak být. Výsledek?
Vždycky, když od koncertu hodně čekám, přijde zklamání. Je to neměnný ocelově pevný pravidlo z nerezu. Lidí dorazilo, oproti mým bláhovým očekáváním, málo. Navíc hned první stůl pod improvizovaným pódiem celý koncert žvanil. „Jsme jim jedno“, znělo mi celou dobu v hlavě. Asi v půlce jsem se už nasral tak, až jsem jim řekl, že můžou jít klidně pryč, ale moc to nepomohlo. Akorát mi to sebralo další chuť a sílu pokračovat. Urval jsem dvě struny, atmosféra ve skladbách žádná, u zpěvu jsem měl pocit, že jsem neustále falešně. Prostě děs a hrůza. Pro mě osobně, pocitově, rozhodně jeden z nejhorších koncertů v životě emozpěva. Přitom ceklový servis od klubu i od pořadatelů Kulturních večerů byl naprosto perfektní, to si nelze stěžovat.
Stane se. Je třeba se poučit a jít dál.
Díky Mírovi Pekárkovi za těch pár fotek.
