Report z Ostravy, Havířova a Olomouce

Za akci “Svět podle Daliborka aneb Smrt čeká v Havířově” může náš Dalibor. A je nutné prohlásit, že toto víkendové louhování v alkoholu, jej pasovalo do role kapelního booking manažera. Z čehož máme s Martinem radost, protože ani jeden z nás to dělat nechce. Ale k věci.

Všechno to začalo ve čtvrtek. Odpoledne před druhou jsme s Matějem a Daliborem naložili věci do Matějova zánovního vozu značky Dacia. Je to šílené, jezdit na Ostravsko autem, řekl by si kdejaký pražák. Jenže my jsme na to šli od lesa. Já a Martin jsme využili služeb pana Jančury a Matěj si kdysi koupil auto v Ostravě, přičemž tu původní espézetku si tam nechal. Mít ve Slezsku kamuflážní auto, byl první předpoklad úspěšného návratu!

Naše první zastávka vedla přímo do srdce moravskoslezského kraje. S Martinem jsme vystoupili na Stodolní a já mohl konečně obdivovat místní eurobary. Krásné, ale opít bych se tam nechtěl. Podnik Dock, kde jsme vystupovali, mi byl mnohem sympatičtější a říkal jsem si, že tady bych se opít chtěl. Ale nemohl jsem. Z osobních důvodů bylo nutné převzít řidičskou štafetu po Matějovi a tak mi zůstalo jen kafe & cigárko pro pláč. V Docku jsme hráli společně se skvělými Porcelaine People, které si pamatuju ještě z roku 2012, kdy vydali povedené EP Minimal Life. Večer jsme pochopitelně otevírali, což mám rád, protože se pak nemusím nervózně pročekávat večerem. Zahráli jsme klasický hebký set s jednou zajímavostí – hostujícím bubeníkem! Uprostřed minulého týdne nám Dalibor řekl, že porcelání bubeník Marcyn je hrozně dobrej a že by bylo super, kdyby s náma zahostoval. Poslali jsme mu tedy direktiv k Hebkým bolestem a staré, oprášené, popince Múza, jejíž kapelní zvuk jsem si nahrál už na EP Epigon v roce 2011. A po 6 letech jí konečně můžu takhle zahrát. A teda řeknu vám. Marcyn je opravdu hrozně dobrej. Věděl, pamatoval si, uměl, zahrál. Krása střídala nádheru!

Koncert skončil, dojímavé objímání na baru se mě ten večer netýkalo, ale po 23h se zastavil Maras, kolega z ille a Alaverdi, který měl zrovna následující den v Ostravě pracovní program. Vtipné na těchto setkáních je, že obyčejně se s muzikantama na domácí půdě nepotkáte. Nikdo nemá čas, jsou furt pryč a kolikrát vlastně ani nevíte, jestli pořád ten který dotyčný bydlí doma nebo v dodávce. I cesta může být cíl.

Po probrání aktuálních politických preferencí jsme se konečně naložili a vyrazili spát k Daliborovým rodičům. Je to trochu skautský, právě přemýšlím, co by na tomto místě udělali třeba kluci z Hentai Corp, ale zase je fakt, že jsme folková parta. Navíc už docela stará, takže máme právo ležet!

Cestou nás akorát kontrolovala policejní patrola, protože mají v Havířově své oblíbené výběrčí místo kousek za stopkou, jenže já tam zastavil. Ha! Přesto si nás kluci potřebovali dát. Už jsme měli strach, že nás nechají vyložit celé auto, aby si prověřili naší povinnou výbavu, ale zafungovala Téčková kamufláž. Dechovka ukázala nulu a tak nebylo co řešit. Doma už jsme jen zavzpomínali na geniální Gynekologii 2 a šli si lehnout.

Dopolední vzpomínka na tatíčka Masaryka písní Ach synku, synku.

Páteční Havířov jsme prožívali jako sobotní. Navštívili jsme přehradu Těrlicko, obdivovali místní katalogovou architekturu satelitních vesniček, dali si odpornou svíčkovou v docela pěkné restauraci, radši jí zapili dezinfekcí, a večer šli do JazzClubu na další hraní. Prostor na mě dýchnul atmosférou omšelého country baru, ale vlastně ani nevím

Martin obdivuje katalogový bungalov v obci poblíž přehrady Těrlicko.
Martin obdivuje katalogový bungalov v obci poblíž přehrady Těrlicko.

proč mě to napadlo, jelikož klobouk ani nápis Saloon nad barem nikde nebyl. Pódium bylo o dost větší než v Docku, kde jsme museli být strnulí jak panáci ve výloze, abychom se vzájemně nepomlátili. A zvuk byl klasika. Vlastně u těchto klubovek nikdy nemůžete mít luxus. Ani by to nepatřilo k atmosféře, přesto nám náš kámoš Had udělal nejlepší možný zvuk. Díky! Než jsme dozvučili, prostor se úplně zaplnil a set jsme si pěkně užili. Rozehraní z předchozího dne a hnáni zájmem posluchačů, mělo to o dost větší drive. V posledních dvou písních opět zahostoval Marcyn. Vlastně se nakonec ukázalo, jak to zakončení s bubnama krásně funguje, jak si ten koncert pěkně vygradujete a zakončíte to v nejlepším. Což je pochopitelně nejlepší. Bohužel jsme nemohli přidávat, protože po nás ještě měli zahrát Porcelaine People a PLA CES. Obě kapely jsou super a byla pro nás radost podílet se na společném večeru.

Klasický pokoncertní potlach tentokrát končil nad svítáním. Asi není úplně vhodné rozebírat všechny detaily opileckého chování mých spoluhráčů, ale můžu říct, že nás klidně můžete nechat přespat. Nikdo nic neponičil, nepochcal, nepoblil ani neposral. A to se určitě počítá.

Sobota – to už byl takovej ten dojezd s opuchlejma očima a tlakem v mozku. Myslím, že se tomu říká kocovina. Odpoledne jsme se přesunuli do Olomouce, do Bluesbaru GARCH, který nám pomohl domluvit náš kamarád Šrája.

Sobota – ta už je prostě taková unavená – a neplatilo to jen pro nás, ale i pro diváky. Dorazilo asi 10 lidí. Tak trochu jsme tušili, že to tak dopadne. Ten termín jsme dohadovali dost na rychlo a bez řádného proma nezmůžete nic. Sice se Šrájovi podařilo domluvit domácího songwritera Toma Krejčiříka, mimochodem jeho Hope Astronaut si dejte, ale údajně se to všechno zlilo už v pátek a v sobotu si prostě dali lidi refresh. Chápu to. My to udělali stejně. Teda až na to, že náš refresh bylo asi jen o 5 piv míň a 2 hodiny usínání dřív než předchozí večer, vlastně ráno. Ok. To je tak, když prostě nejste doma a máte pocit, že můžete zlobit.

V Olomouci jsme spali ve studentském bytě kamarádky Dalibora, kde nás hned za vstupními dveřmi uvítal obří dřevěný penis, kterému dívky-majitelky důvěrně říkají Justin. Docela jsem se tomu jménu divil, protože tohle se odjakživa jmenuje Dalibor Janda, ale holky jsou asi už jiná generace.

Nedělní Olomouc už byla klidná. V podstatě jsme se probudili na oběd a pak se podívali na sbírku českého moderního umění v Muzeu Olomouc. No a odpoledne jsme už jen nasedli do vlaku pana Jančury a zdárně dorazili domů. Do Podolí… Do lekárny…

Sami vidíte, že se nic zajímavého nestalo, ani jsme nic zvláštního neprovedli, takže kdybyste nás chtěli pozvat k sobě a ubytovat nás, nemusíte se ničeho obávat. Čestný folkový!

A konečně závěrečná děkovačka: Děkujeme Daliborovi za to, že to tak parádně domluvil a všechno a všechny propojil. Největší dík patří pak jeho rodičům, kteří nám poskytli dvoudenní azyl v Havířově. Díky Porcelaine People a PLA CES, že to s náma dali, nebo přesněji – že jsme to s nimi mohli dát my. Díky Marcynovi za geniální hostovačku! Díky moc Šrájovi, který dokázal 5 dní před naším příjezdem do Olomouce zajistit prostor i program! Nakonec děkujeme klubům, zvukařům a zejména divákům, kterým jsme mohli trochu těch našich hebkých bolestí předat!