Report z Rampy /Jablonec nad Nisou/

Naše zimní piditurné se uzavřelo na dalekém severu, v divokých horách, kde počasí je vrtkavé a všemu vládne tajemný duch Rübezahl. Možná proto jsou jableční lidé, jak jim Martin říká, cynické bestie (to říká taky a jelikož je odtud, určitě ví, o čem mluví).

Cesta do magického města, kde vzduch voní okolními lesy a lze vidět i více než 30cm sněhu, byla suchá. Ocení to znalci místních poměrů, kteří ví, že když mají hory malichernou náladu, stanou se z aut jen klouzající hračky. Krom kvalitní vozovky, jsme při vjezdu do města mohli ocenit i cennou pamětihodnost, totiž rodnou porodnici známého rodáka Martina Drahoňovského. Domovská Rampa jabloneckého trampa pak už nebyla daleko. Precizní navigační přístroj nás přesně navedl na známé místo, kam jsem se po dobrém loňském koncertě s Calm Season moc těšil.

Skvělé zázemí, paradní zvuk i příjemná atmosféra sálu dělá z Rampy jeden z nejhezčích klubů, který jsem kdy navštívil. Hrálo se mi dobře, i když jsem v tom větším sále, a po zkušenosti s natěsnaným StreetCulture, cítil odtažitost od publika. Nicméně tyhle pocity se učím kontrolovat a co nejdříve se zase vrátit do role.

Dovolím si menší bilancování. Měli jsme ve třech týdnech tři krásné koncerty, navíc se trefily do období, kdy se nám podařilo vyladit formu – jaký rozdíl oproti loňské zimě, kdy jsem některé koncerty (třeba ten v Děčíně) víceméně protrpěl. Možná je to tím, že už od začátku ledna přemýšlím nad nahráváním, doma už dělám na pracovních demáčích a navíc jsem se konečně odhodlal cvičit podle publikací a přiložených CD od Borise Carloffa. Přesně to jsem potřeboval! Díky těm cvičením nacházím hlasovou pohodu. Udržuju hlasivky v zátěži a konečně dělám cviky, které mi skutečně pomáhají najít tón i přirozenou polohu. Díky moc Borisi! Tohle je přesně to, co jsem potřeboval.

Po našem jablečném setu přišli na pódium sympatičtí Monikino Kino. Vydání jejich desky loni v září mě vlastně úplně minulo, takže jsem slyšel jen jeden singl a říkal jsem si dobrý. Byl jsem zvědav, jak to s náma bude fungovat, ale ukázalo se, že ty stylové rozdíly prostě nikdo neřeší. Posluchači si přišli užít koncert a tak je to správně. Lidi na Monikino trsali a hopsali, Petr a Monika hráli, občas se smáli, jednou se vytratil text, ale zachránili to společnou recitací po jejím konci. Vzorní pionýři! Monikino Kino hrají ve dvou, takže zhruba polovinu hudby mají přednastavenou v Abletonu, zbytek živě. Trochu mě u téhle elektroniky ten halfplayback netankuje, ve smyslu, že zastávám staromilský postoj – všechno zahraj živě – ale zase ortodoxní nejsem. Hudba Monikino Kino má příjemný vibe a přiznám se, že jsem si jejich desku koupil a celý víkend poslouchal: “A už ťa zasa ponorkou hľadám“.