Pestrými balvany zavalené srdce snímá svou úzkost kůrou stromů. Necítím z těchto obrazů vášeň. Rozplývám se (do vzduchu). Jak může neforemné vydržet pohromadě?

prstem si namaluji husté keře abych za ně schoval svou neúplnost. ta maska prolitá alkoholem mě znehybní (?) a šance na odhalení klesne (!) dokud

zpovídá vítr moje uši kam vinu zakopal (?) marně napínám temné hlasy já – – nic neudělal a (přesto) dál mi čelo solí

nástrojem všedního dne hladí mě peklo hladí mě po vlasech po zátylku pomalu se vtírá do vnitřních stěn procestuje mnou neklid hledí mi z očí

jsem tam i tady otevřené oči nejsou víc než spaní vpíjí mě zem otevřená náruč není víc než lhaní jasmín líže mé betonové čelo promočené

křičel jsem do sousedova koryta, ale akorát mi špínavé stěny olízly špičku nosu.. křičel jsem do koryta všem internetovým anonymům, ale když v něm někdo

křížím si prsty na kolenou s nadějí, že pravda v mé hlavě není jen červenou šmouhou na čelním skle nabouraného auta. otírám své prsty na

drtivá většina okolností sráží mou pýchu na kolena. občas je lepší být zahrabán pod zem vědomí vymazat smrtí.