Jedna z nejvyzrálejších indiefolkových nahrávek poslední doby.

Akustika a basová kytara. Výjimečně dobré texty, plné bolesti a dobrého načasování. Smutku. Ondřej Vratislav Vyšehradský a Martin Drahoňovský stvořili velice příjemnou a originální folkovou desku, která není na první poslech. Její energie je skrytá a mnohdy přesahuje podstatně hlučnější party, je údernější a zároveň paradoxně hitovější, než byste čekali.

Emozpěv je typickým příkladem toho, co jsem si sám pro sebe pracovně nazval „folk pro třetí tisíciletí“. Přebírá sice některé formální prvky folku (nejen v nástrojovém obsazení), ale navazuje spíše na anglosaské písničkáře nebo na tuzemskou klubovou scénu než na padesátiletou tradici Porty.

Název Emozpěv je vlastně pro tuhle dvojici trefný, i přesto, jak bizarně na první dobrou zní. Zpěv je tu totiž skutečně plný emocí, ovšem ne v povrchní rovině, jak by se mohlo zdát – písničky jsou naopak k uchu velmi přívětivé, nechtějí šokovat ani deprimovat. To pěvecký projev Vyšehradského a štiplavé texty jim dodávají punc nahořklosti.