Report z Kafe DAMU

Teď už můžu být trochu sentimentální ohledně prvního kapelního koncertu emozpěva.

Předchozí hraní s hosty bylo vždy výjimečné. Tomu v podstatě předcházela i příprava a množství pozvaných lidí. Nicméně naše písně další nástroje vždy obohatily a posunuly dál. Ať už to bylo po vydání první desky, kdy s námi zahráli nebo hrávali Kuba Alexa, Tom Koula, Tom Kubín, A.m. Almela, Lukáš Chromek a Katka Šubrtová nebo na křtu druhého alba, kdy se s námi na pódiu objevili Boris Carloff, David Landštof, Jan Vegy TáborskýMatěj Porteš a znovu i Kuba Alexa a A.m. Almela. Pokaždé to byl specifický koncert, ale vždycky jsem si po něm říkal, že by stálo za to zvukově růst. Jenže z logistických i dalších důvodů jsme za tím nikdy plně nešli.

Po vydání Hebkých bolestí se cosi změnilo. Najednou začalo jít všechno snáž; ozval se šikovný kytarista Dalibor Hrubeš, který mezi nás během měsíce okamžitě zapadnul. Byl čas a prostor promakat kytarové party a jeho zvuk ve finále ještě více vybízí k vytvoření celé kapely. Od dob nahrávání Spolu jsme v kontaktu s Matějem Portešem, který má rovněž chuť s náma živě hrát. No a nakonec se nám podařilo zlanařit jednoho z nejlepších českých bubeníků – Davida Landštofa. Shodou okolností majitele labelu Tranzistor. Mít za sebou partu takhle skvělých muzikantů je neuvěřitelně komfortní pocit, který mi dovoluje i odložit kytaru.

Naposledy jsem hrál v kapele před 12 lety. Vlastně mě docela vyděsilo, když jsem si to před pár dny uvědomil díky objevení pár živých nahrávek a nedokončeného dema. A taky je to letos 10 let, co jsem s emozpěvem vůbec začal. První, a dost šílená, nahrávka vyšla v lednu 2007. Natolik mě to učarovalo, že jsem ještě týž rok vydal další dvě, neméně šílené. Všechno domácí demáče. Neměl jsem tehdy žádnou ambici, nechtěl jsem nic. Jen mě bavilo se zvukově projevovat. Jenže pak to přestalo stačit. Najednou jsem zatoužil po písničce. Tehdy jsem to vnímal jako návrat na začátek. Sám s kytarou jsem totiž jako kluk psal své první věci, které jsem hrával kamarádům v hospodě u piva. Jen styl se změnil. Nestačilo mi napsat jen “pěknou písničku”, ale chtěl jsem jejím prostřednictvím zároveň něco sdělit. Ale nešlo mi o politický či společenský názor, nejvíc mě zajímaly mé vlastní pocity. Čistá sebestřednost. Pak už to tak nějak šlo ráz na ráz. První emozpěví české písně, první koncerty. Obrážení Openmiců, natáčení dalších domácích demosnímků a stylizace do písničkáře, která mi poskytovala absolutní tvůrčí svobodu. Žádné ohledy na oblibu, sledovanost, prodeje. Nic z toho mi nic neříkalo. Zajímala mě jen tvorba. Snažil jsem se být víc a víc svůj a zároveň psát lepší a lepší písničky. Na konci tohoto období jsem potkal Martina a emozpěv dostal zcela nový směr. Ten nás zavedl až k současnému zvuku, kdy se otevírá další, zatím neznámá, hudební cesta. Samozřejmě musím klukům poděkovat, že se na ní chtějí vydat se mnou. Dělá mi velkou radost, že z ryze soukromého projektu se vyklubalo něco se širším přesahem.

Teď můžu jenom říct, že položit se do jedné hudební škatulky by mě nebavilo. To ostatně dokazuje už dosavadní tvorba. Vedle dojímavého plačtivého songu zahrajeme uřvanou punkovku, po ní zase přijde easy popík jak z rádia, pak “těžší” alternativa. Soudržnost není v žánru, ale v pojetí a provedení. To je ostatně fazeta, kterou s Martinem poslední tři roky leštíme nejvíc. Já myslím, že v této sestavě určitě ještě zahrajeme, i když v nejbližší době si nás budete moct poslechnout zase jen ve třech.

Na závěr již tradičně připojuji fotky od našeho kamaráda a dvorního fotografa Kuby Macháčka. Děkujeme!

Klip k Hebkým bolestem

Dnes jsme vypustili náš druhý klip.

Den svatého Valentýna, starokřesťanského mučedníka ze 3. století, je dnes obecně vnímán jako oslava a zdůraznění lásky mezi partnery. Pokud potřebujeme speciální den k tomu, abychom hmotnými statky ukázali svému protějšku, jak moc pro nás znamená, je to zároveň den, kdy je potřeba si připomenout, co může způsobit nedostatek lásky mezi lidmi. Atmosféra květnového Berlína roku 1945 je prostředníkem k tomu si uvědomit, kam vede totální zneužití nenávisti, tedy naprostého opaku lásky.

Život jako takový je ale zřídkakdy černobílý a tímto plastickým prvkem je v naší paralele o nelásce píseň Hebké bolesti. Vypráví totiž o vnitřním znovuzrození, popisuje bezprostřední radost po překonání těžké životní situace, aniž byste v tu chvíli řešili své chyby či další směr své cesty. Prostě jste šťastní, že jste živí. Teď a tady. Tyto pocity jistě zažívali i obyvatelé Berlína v oněch několika dnech po pádu Třetí říše. Naděje je většinou spojená s láskou a vírou, čímž se vracíme zpět ke sv. Valentýnovi. Záběry rozbombardovaného města působí děsivě a hrůzně a určitě se nehodí do současné kýčovité představy srdíčkového Valentýna, ale svátky jsou přece primárně od toho, abychom se na chvíli zastavili a zamysleli nad tím, co se kolem nás děje. A zároveň na základě dějinné zkušenosti věděli o činech, které už nikdy zažít nechceme.

Make love, not war!

Nový klip k singlu Po noži

Kamera: Ondřej Bauer (OBA Creators – http://obacreators.com/ ), Martin Drahoňovský
Režie a střih: Zuzana Staregová
Grading: Jakub Švejkar

Hrají: Václav Nikendey (Ursulus craft – https://www.facebook.com/ursuluscraft… ), Markéta Vaňková, Tomáš Trykar

text: Ondřej Vratislav Vyšehradský
hudba: Ondřej Vratislav Vyšehradský, Martin Drahoňovský
produkce & mix: Boris Carloff
mastering: Matouš Godík

Report ze Zootu na Hlaváku

Původně nás pozvali na vyvoněný folkový večírek v sobotu 19.3. Jenže já nemohl. Tak nám produkce Žižkovské noci dohodila samostatné hraní v obchodě Zoot na Hlaváku. Řekli jsme si proč ne? Vždyť točíme desku, koncerty momentálně odmítáme a loni jsme si na ŽN skvěle zahráli.

IMG_0038_resize

K celé akci se tentokrát tým ŽN postavil až nečekaně aktivně. Možná to bylo tím, že jsme hráli mimo běžný program, ale tolik telefonátů a dotazů na to, co všechno potřebujeme, jsem nečekal (bylo jich asi 5). A taky všechno splnili. Loni jsme byli u vytržení z toho, na co se hrálo v našem klubu. Letos přijel zvukař s parádním aparátem a dokonce i normálními mikrofony. Skvělý servis. Opět se potvrdilo, že hrát na úvod větších akcí má své výhody. Když se totiž takovej kolos rozjede, okamžitě se začnou kupit problémy, které se pak lepí, jak to jde. Vzhledem k tomu, že jsme hráli v den, který byl spíše věnovaný divadlu, poezii, filmu a dalším nehudebním aktivitám, bylo jasné, že zvukaře na poslední chvíli nikdo neodvolá, protože nějakej Jaryn někde jinde polil mixák pivem.

Vlastní koncert jsme pojali tak, že si po delší době zahrajeme i nějaké věci z první desky. Jenže záhy se projevilo úskalí koncertů zdarma, ještě ke všemu na Hlaváku. Jen co jsme zahráli první tóny, už se do otevřených dveří z vestibulu vpotácel zlitej bezďák, který přítomným začal nabízet hlt piva z vlastní plechovky. Inu, dobrý člověk se přece vždy rád podělí. Krom obtěžování návštěvníků začal být invazivní i směrem k nám, což je mez, kterou vnímá i útlocitný intelektuál, takže byl tento štědrý pán náležitě vyveden.

Jen, co se situace vyřešila, vplula na taneční parket místní piková dáma. Jakási Lucka nás začala rozšafně oslovovat křestními jmény a náš koncert získal věrnou posluchačku, která se nebála jít radosti naproti. Poskakovala, křepčila, válela se po zemi, zpívala a nakonec i tleskala. To vše totálně mimo, aby zastoupila naší neexistující rytmickou sekci. Lucie nám sice dodala pocit “mít fanynku”, takže jsme se na jednu stranu mohli konečně cítit jako popoví kluci z plakátů, ale na druhou stranu, kdo by ve svém fanklubu stál o pikařku z Hlaváku?

Zde důkaz, že nekecám.

Žižkovská noc opět vysunula své drápky a ukázala, že Žižkov je vlastní planeta. Děkujeme a pokud si na nás produkce ŽN vzpomene, příští rok zahrajeme zase rádi znovu. Snad si opět dojdeme pro krásný příběh, který se bude vyjímat na paletě naší hudební kariéry v těch nejvýraznějších barvách.

Cesta Sváru Velkou sedmou

Cesta Sváru legendární Velkou sedmou na Rádiu 1 po sedmi týdnech skončila. Respektive píseň zazněla celkem osmkrát, jelikož vůbec poprvé ji hráli jako novinku. Hned v prvním týdnu se vyhoupl na nejvyšší pozici, což nám absolutně vyrazilo dech. A ne jen mě s Martinem, ale i všem ostatním, kteří na Sváru pracovali. Osobně si myslím, že pokud by Svár nebyl součástí desky a neměl tak parádní klip, nikdy by takového úspěchu sám o sobě nedosáhl. Prostě je zatím vidět seriózní a kvalitní práce mnoha lidí. Ještě jednou díky Kubovi Alexovi, Tomovi Koulovi, Zuzaně Staregové, Báře Johansson Pivoňkové a Adamu Vopičkovi!

Druhý týden klesl na čtvrté místo, ale hned třetí týden se opět usadil na první příčce a tam zůstal až do minulého týdne. Celkem tedy šestkrát prvenství, z toho pětkrát za sebou. Ohromné!

Nepsané pravidlo Velké sedmy je, že jedna píseň se může v hitparádě umístit pouze sedmkrát, pokud ovšem není v následujícím osmém soutěžním týdnu první. Pak v hitparádě zůstane. Sváru se to bohužel nepovedlo, stejně jako ve druhém týdnu nás nakonec sesadili skvělí DVA. Je to tak trochu symbolické a já jen doufám, že tým kolem hitparády zaujme z naší desky i něco dalšího.

Report Na Rampě /Jablonec nad Nisou/

Opět výjezd s Calm Season. Tentokrát s námi jela kamarádka Andrea Sovová aka Andy Owl, která nám nafotila skvělé fotky a natočila krásné video! Za to moc děkujeme!

A dojmy z hraní? Rampa je parádní klub. Velmi příjemný prostor i pro naší muziku. Takhle skvělý zvuk na pódiu jsem ještě nezažil. Celý koncert mě to nutilo k tomu snižovat hlasitost, hrát klidněji a uvolněněji. Byl jsem zkrátka takový hodný, ale mělo to své kouzlo. No a jaký byl celkový večer? Skvělý. Lidi dorazili, vytleskali si přídavek a Martin poprvé mluvil mezi písněmi, abych si v klidu mohl doladit kytaru. Pro atmosféru koncertu to skutečně udělalo hodně. Rampa rozhodně patří mezi mé nejlepší koncertní zážitky!

Report z VJF 32 a 1/2 v Novém Strašecí

Tenhle koncert se mi asi hluboko zaryje do paměti. Byl prostě vynikající. Den ovšem nebyl nikterak jednoduchý. V pátek večer jsem musel být ve StreetCulture na Session, takže jsem šel spát lehce před půlnocí, ráno jsem vstával v 6:00 na aukci mincí, domů jsem dorazil asi kolem 14:00 poměrně unaven. Hodinu a půl jsem se dával dohromady čuměním do blba a pak začal zkoušet na večer. Přehrál jsem si písničky s nahrávkou, kterou s Martinem děláme na každé zkoušce. Lehce před 18:00 jsem vyrazil a nabral kluky v Korunní. V Novém Strašecí jsme byli za slabou hodinku. Přijeli jsme, nazvučili a pak klábosili.

Pár lidí na akci dorazilo, což pochopitelně bylo příjemné. Ani jsem necítil nervozitu jako předchozí den. Poslechl jsem si Sunbeama, jeho nová písnička Last Night je senzační, pak Zdenda Lichnovský, Kuba Alexa a pak jsme přišli na řadu my. Byl jsem v klidu. Připravil jsem se, vše si zkontroloval, prostě pohoda. A od začátku nám to neskutečně sedlo. Hrálo se mi skvěle a mám z toho koncertu opravdu radost. Koukněte na video. Lidi to kvitovali, což jsem byl taky rád. Na konci Prázdna si se mnou dokonce dal Paich a ještě někdo vokály. Nádhera :c)

Po nás ještě vystoupil Vlčák a ten svůj set zakončil specialitou – – pozval na pódium Kuba Alexu a Vesiho, aby zahráli Idaho. Znělo to skvěle. Jako přídavek jsme si pak vytleskali akustickou verzi písničky The Outbox od Vlčákovi kapely Vivien’s Shadow. Stejně jako na desce jí s ním zazpíval Sunbeam. Večer měl nádhernou atmosféru a takovéhle intimní akce mě ohromně baví. Je totiž relax. Žádnej stres.