Report z Tranzistor Prague spring acoustic

Vystoupili jsme za ochořelé duo Urbánek&Mourek. Trochu cizinci, jelikož v Tranzistoru nejsme, ale máme ho rádi a my jsme byli velmi zvědaví, jestli budou mít rádi oni nás. Všechno dopadlo dobře a ani ty vlaky nás nijak nerozhodily. Všichni kolegové zahráli senzačně, hlavně set Johannese Benze jsem si náramně užil. Menší pivní družba pak snad položila základ kvalitnímu hudebnímu vztahu. Za fotky děkujeme našemu nevěrnějšímu Kubíkovi, který tentokrát dorazil na lehko a nabral to svým mobilem. Výsledkem ve finále překvapil víc než jindy! :c)

Jičínský Propadák 2016

13116491_1075990722474038_7223289252060640865_o

Z naší strany to vlastně nebyl moc dobře zahraný koncert, ale akce sama i dění kolem bylo super. Za vše mluví náš PR text z pera organizátorů festivalu.

Vnímavý čtenář si už možná stihnul všimnout, že letošní Propadák je zasvěcen převážně kapsářům, zlodějíčkům a lupičům. Dalším z takových je frontman folkové formace emozpěv. Kde krade? Živí se prodejem starožitností v Praze na Malé Straně. Jistě si dokážete představit, kolik “stříbrných” lžiček, kterými zaručeně snídali vajíčka Napoleonové, Bismarckové a jiní, už musel takový vekslák nadhodnoceně prodat. Kolik předražených, zaručeně originálních, “barokních” olejomaleb muselizakoupit nebozí japonští fotografové. Kolik manželek chudých ruských oligarchů naletělo na trik s “autentickým” inkoustovým perem, kterým Ivan Petrovič Puškin údajně napsal Zločin a trest.

No a tento kolenovrteček čórkový přijede zahrát na Propadák své akustické písně plné předstírané bolesti, protkané zdánlivě básnickými metaforami, které nedávají nejmenší smysl. Krajčo faktor je devět z deseti břidlicových střech. Není náhodou, že Emozpěv čas od času boduje ve zmanipulovaných pseudohitparádách pražských hipsterských rádií. Je to totiž přesně ten typ interpreta, který by se skvěle hodil na náplavku mezi všechny ty vypelichané nedostudované filozofy, stánky s fair-trade kávou a všechny ty cool manažery z open-officů, co si přišli dokázat, že počínající plešatění ještě neznamená, že by byli staří. Na náplavku už ho ale nezvou, protože naposledy svým nadměrným pocením kontaminoval Vltavu a veslařské týmy z toho mají astma.

Emozpěv je dvoučlenná kapela. Kytaru doprovází jakýsi pan Martek na basu. Mohli jste ho zaznamenat jako trolla v internetových diskuzích pražské kavárny. Důvodem neustálé potřeby někam něco psát je jeho roztříštěná osobnost. Trpí například utkvělou představou, že je dalším vtělením zesnulého frontmana Motörhead Lemmyho. To je ten důvod, proč používá nástroj značky Rickenbacker, proč nosí kotlety a klobouk. Oko oklamat lze, sluch nikoli. Vůbec to nezní jako Motörhead. Zní to mnohem, mnohem hůř.

13122913_1724157844506775_4581856524807878045_o

Report ze Zootu na Hlaváku

Původně nás pozvali na vyvoněný folkový večírek v sobotu 19.3. Jenže já nemohl. Tak nám produkce Žižkovské noci dohodila samostatné hraní v obchodě Zoot na Hlaváku. Řekli jsme si proč ne? Vždyť točíme desku, koncerty momentálně odmítáme a loni jsme si na ŽN skvěle zahráli.

IMG_0038_resize

K celé akci se tentokrát tým ŽN postavil až nečekaně aktivně. Možná to bylo tím, že jsme hráli mimo běžný program, ale tolik telefonátů a dotazů na to, co všechno potřebujeme, jsem nečekal (bylo jich asi 5). A taky všechno splnili. Loni jsme byli u vytržení z toho, na co se hrálo v našem klubu. Letos přijel zvukař s parádním aparátem a dokonce i normálními mikrofony. Skvělý servis. Opět se potvrdilo, že hrát na úvod větších akcí má své výhody. Když se totiž takovej kolos rozjede, okamžitě se začnou kupit problémy, které se pak lepí, jak to jde. Vzhledem k tomu, že jsme hráli v den, který byl spíše věnovaný divadlu, poezii, filmu a dalším nehudebním aktivitám, bylo jasné, že zvukaře na poslední chvíli nikdo neodvolá, protože nějakej Jaryn někde jinde polil mixák pivem.

Vlastní koncert jsme pojali tak, že si po delší době zahrajeme i nějaké věci z první desky. Jenže záhy se projevilo úskalí koncertů zdarma, ještě ke všemu na Hlaváku. Jen co jsme zahráli první tóny, už se do otevřených dveří z vestibulu vpotácel zlitej bezďák, který přítomným začal nabízet hlt piva z vlastní plechovky. Inu, dobrý člověk se přece vždy rád podělí. Krom obtěžování návštěvníků začal být invazivní i směrem k nám, což je mez, kterou vnímá i útlocitný intelektuál, takže byl tento štědrý pán náležitě vyveden.

Jen, co se situace vyřešila, vplula na taneční parket místní piková dáma. Jakási Lucka nás začala rozšafně oslovovat křestními jmény a náš koncert získal věrnou posluchačku, která se nebála jít radosti naproti. Poskakovala, křepčila, válela se po zemi, zpívala a nakonec i tleskala. To vše totálně mimo, aby zastoupila naší neexistující rytmickou sekci. Lucie nám sice dodala pocit “mít fanynku”, takže jsme se na jednu stranu mohli konečně cítit jako popoví kluci z plakátů, ale na druhou stranu, kdo by ve svém fanklubu stál o pikařku z Hlaváku?

Zde důkaz, že nekecám.

Žižkovská noc opět vysunula své drápky a ukázala, že Žižkov je vlastní planeta. Děkujeme a pokud si na nás produkce ŽN vzpomene, příští rok zahrajeme zase rádi znovu. Snad si opět dojdeme pro krásný příběh, který se bude vyjímat na paletě naší hudební kariéry v těch nejvýraznějších barvách.

Podzimní trojkoncertí

Tento rok jsme příliš koncertní aktivity nevyvinuli. S ohledem na náš další profesní život toho ale možná bylo až až. Od začátku roku jsme v módu práce na nové desce a ta rychlost a nasazení není takové, jaké jsem si myslel, že bude. Nicméně momentálně jsou demonahrávky z naší strany hotové a teď už chceme jednat s hosty a řešíme, kde to natočíme.

Na podzim jsme odehráli jen tři koncerty v Praze. Začali jsme 23. října v Malostranské Besedě jako hosté kapely Smějící se bestie. Zahráli jsme pětici písní, poprvé nehráli Svár, posluchači tleskali. Po koncertě jsme se lehce připili a jeli domů. Nic zvláštního se vlastně ani nestalo.

Na druhý koncert jsem se hodně těšil. Vojta Urbánek nás se svým parťákem Tomem Mourkem pozval jako hosty na křest svého nového singlu a klipu Sousede. Slavnost se konala 3. listopadu ve Vile Štvanice. Prostor vily se mi moc líbil a hned jsem přemýšlel, že by stálo za to zde uspořádat nějaký Večer Jiného Folku. Zvuk byl rovněž parádní, atmosféra přátelská. A bylo plno! Svůj set jsme si náležitě užili a už se těšili na kluky, jelikož poprvé hráli v rozšířené sestavě. A znělo jim to skvěle. Opravdu moc dobrá a sehraná parta. Doufám, že Vojta dá s klukama více koncertů.

Poslední písničkářské obnažení se událo v Café V Lese. Tentokrát jsme otevírali večer jako hosté I Like You Hysteric a teepee. Mám rád, když koncerty začínáme. Posluchači totiž ještě nejsou opilí a dokážou vnímat, což potřebujeme. Taky nejsou ještě tak rozverní, takže spíš dokážou respektovat tižší písně, což teda zrovna V Lese ten večer úplně neplatilo, ale aspoň se ten bzučící dav držel na baru a v hledišti stáli jen lidé, které jsme zajímali. A k mému překvapení jich bylo poměrně dost. Z toho jsem měl radost a snažil se ze sebe dostat maximum. Bohužel jsme přesáhli časový limit, tak jsme byli z pódia sundaní aniž jsme zahráli poslední Hladinu, ale to se opravdu nedalo nic dělat. Moc často ladím no. Musím říct, že jsem tu akci pak pojal jako rozlučku za koncertní sezónou 2015 a zdržel se na afterparty asi do tří ráno. Naštěstí zůstalo jen u piv, takže pátek nebyl na umření.

Závěrem bych jen chtěl poděkovat všem, kteří nás pozvali, ale hlavně těm, kteří na koncerty přišli! Speciální dík patří Matěji Portešovi za skvělé fotky! No a nejdříve se uvidíme v příští roce. Ovšem kdy, je otázka, jelikož opravdu, ale opravdu, chceme vlítnout do studia a nahrát novou desku. Těším se, až to bude hotové.

Report z No Waves v Mnichově Hradišti

Je fajn, když si parta mladých lidí uspořádá ve svém rodném městě festival nezávislé hudby. Ale s tímto rozhodnutím přichází i zodpovědnost. Chápu, že když si někdo pozve své oblíbené kapely, chce si na ně zapařit, ale když už si naberu dvě stage, je třeba, aby se o ně někdo pořádně staral. Záměrně začínám tím negativním, protože v tomto bodě mají organizátoři jinak sympatického festivalu na čem pracovat. Není prostě možné, aby se na FB události zaklínali slogany, že na “akustické stage vše probíhá nahodile”, protože to v praxi znamená, že program, který byl psaný na 15.45 začne ve skutečnosti něco po 21.00. Chaos v programu znamená, že se vám lidi nakonec na celou stage vykašlou, protože neví, kdy probíhá to, co chtějí vidět. I my měli zpoždění 45 minut oproti avizovaným 21.30, a když hrajete venku na začátku podzimu, kdy už je po osmé tma a po desáté začne pořádná zima, je to prostě na hovno. Nahodilost funguje tak maximálně v díle Jacksona Pollocka a i tam je většinou řízená.

Na akci jsem dorazil už lehce před 19:00, jelikož jsem chtěl konečně stihnout radikální karaoke Boy Wonder & The Teen Sensations. A nezklamalo mě to. Parádní one man freak show, která pobavila i pár místních skejťáků. Hlavní stage pro kapely byla totiž ve skateparku a dokud bylo světlo, dráždili místní borci asfalt i kov nedbaje na to, že dělají hrajícím hluk. Nejlepší byl týpek, který uprostřed Kubova songu začal mlátit skejtem o zem, protože se mu tam cosi uvolnilo na kolečku. Nafackovat a poslat vyčůrat a spát. Po Kubově setu už jsem jen tak bloumal a trochu se děsil, kde a na co budeme hrát. Nikdo se mi totiž neozval, a i když jsem našel Šárku, náhradní kontakt za pořadatele akce, jelikož ten NEMĚL ten den mobil (??), nebyla schopná mě ani delegovat na osobu s informacemi o naší akustické stage. Asi jsem přijel příliš brzy. Dílem šťastné náhody jsem o hodinu později na parkovišti narazil na Filipa, který mě poznal a šel se ihned seznámit a hlavně obeznámit se situací. Díky němu se nakonec vyřešil prostor, elektrika i bedna na zpěv.

Kolem půl deváté se zdálo, že už je vše dané a začneme mezi půl desátou a třičtvrtě. Omyl. Asi v půl desáté začal týpek, co měl hrát před náma. Prý jen pět songů, ale nikdo už neprozradil, jak dlouho ty tři akordy bude dokola hrát. Možná to předtím nevěděl ani on sám. Kuriózní situace nastala ještě po jeho setu, kdy prostě sbalil stojan na mikrofon a odešel ho kamsi vrátit. Naštěstí zasáhl Martin a po pár minutách přivedl Filipa i se stojanem. Zdálo se, že konečně přišel okamžik, kvůli kterému to celé děláme. Začali jsme hrát.

A bylo to nakonec milé. Ve stanu zůstalo několik lidí, kteří i přes svůj momentální stav nebo možná právě kvůli němu, udělali krásnou atmosféru sounáležitosti a lásky. A to i přes to, že v tom starém vojenském stanu za námi byla ohavná sovětská vlajka. Vůbec poprvé jsme někoho roztančili, i když nutno říct, že ti lidé spíš tak nějak vláli nebo poletovali. Stalo se to při hraní folk-metalového kusu Chmýří a jejich taneční kreace mě docela rozesmáli. Pak už jsme vyložili jen ty ostřejší písně. Konečně se uplatnil náš dlouhodobý plán – úprava playlistu podle nálady. Tentokrát to vyšlo na jedničku, což bylo tím, že mi to bylo celý u prdele. Už nebylo, co ztratit. Mohli jsme jen získat a taky jsme získali. Hladinu, kterou běžně zavíráme koncerty, jsme hráli dvakrát a hráli bysme i dál, kdyby nebyla zima a jeden vožralej posluchač nemlátil do bubínků jako hluchej do vrat, když jsme si tam s Martinem vylejvali srdíčko na tu naší hladinu folkové rozkoše. No bylo to roztomile bizarní. Vlastně bych si to klidně i zopakoval, ale tohle je přesně ten moment, který se moc opakovat nedá. Možná, že ta nahodilost nakonec zafungovala správně.

Report z Lógrnight /červenec 2015/

Měsíc bez hraní pro mě byla vždycky dlouhá doba. Změkla mi bříška na prstech, takže hraní bolelo, “zarostly” hlasivky, takže se vždycky blbě zpívalo. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Naštěstí mi Bára z Lógru napsala asi dva týdny předem, že nás zvou na křest nového čísla jejich magazínu. Byl čas oprášit formu, jelikož po Poděbradech 19. června jsem o kytaru nezavadil ani pohledem. Letošní první pololetí bylo celkově dost náročné a opravdu jsem cítil, že potřebuju naprosto vypnout a dát se do klidu.

Startovní pozice na Lógr teda nebyla nicmoc. Jenže byť jsme nebyli rozehraní, tak ten hlad po koncertování nakonec převážil všechno. S Martinem jsme naštěstí stihli jednu zkoušku dát, já týden před koncertem začal trochu zpívat a hrát, což se vyplatilo, jelikož přišlo i novou píseň. No a koncert nakonec taky dopadnul dobře. Lidí přišlo hodně, poměrně dost z nich opravdu poslouchalo. Nám se do toho podařilo dát to naše velký emosrdíčko a všichni jsme nakonec byli spokojení. I nové číslo Lógru na sebe poprvé v historii vydělalo. Co mě ale překvapilo ze všeho nejvíc – na koncert dorazil pár z Plzně. Speciálně na nás! To nám udělalo velkou radost.

02_resize

Já splavený a unavený odcházel spokojen ovátý větrem Vltavy a v hlavě se mi odehrávalo, že když už jsem to tak pěkně nakopnul, musím v tom pokračovat. Den na to jsem usedl k počítači a dodělal demáče, které jsem rozjel někdy na konci února. Trochu ostuda, ale jsem rád, že to nakonec je.

Konečně se tedy vyrýsoval materiál na novou desku. Mám napsáno i rozepsáno poměrně dost písniček, ale určitě všechny se tam nevejdou. Nakonec by se mi líbilo devět silných písní, které spolu budou držet pohromadě a ty už máme teď. Snad to bude brzy!

Report z Kafíčka /červen 2015/

Po půlroce opět do Poděbrad, do Kafíčka! Kavárna se přestěhovala do nové lokace a myslím, že to podniku ohromně prospělo. Jednak je zde mnohem krásnější prostředí, druhak je prostor samotné kavárny mnohem vzdušnější a příjemnější. Nejlepší je ovšem jejich káva. To je prostě lahoda. Vždycky mě potěší, když provozovatel kavárny ví, jak připravit dobrou kávu. Kéž by to bylo standardem.

Ihned po našem příjezdu jsme se ve dveřích setkali se zástupci OSA. Podniky na malém městě to mají vždycky těžší, protože místní úředníci mají více času mapovat, co se kde děje. Vznikla debata mezi mnou a Adamem, přičemž jsem jeho argumenty přijal jako opodstatněné, ale stejně mám v tomhle směru srdíčko víc k punku. Martin mě ale stejně pořád přemlouvá, abych si tam tu registraci vyřídil.

Nové Kafíčko je sice větší než staré, ale pořád to není hudební klub. Pro kapely našeho formátu ovšem stačí, takže zvukově nebyl zas takový problém. Ten spíš nastal s disciplínou lidí. Prostě přišli do baru/kavárny, takže ve finále z těch asi 15 přítomných v “koncertním sále” polovina kecala. Stane se. Jakmile neuděláte v prostoru divadelní sezení, mají někteří návštěvníci pocit, že se vlastně žádný koncert neděje a hrajete jim jako kulisa. Přitom stačí sejít schody na bar nebo jít ven. Žvanění přítomných mi už ani tak nevadí kvůli mému hraní, ale spíš kvůli lidem, kteří si poslechnout chtějí. A pár jich tam bylo. Díky vám za podporu!

Po nás opět skvělí Calm Season. Lidé stojící venku se postupně vyšplhali nahoru a užili si jejich vystoupení. Terezie prozíravě okamžitě upozornila, aby chroničtí žvaniči odešli, že je přece nikdo nenutí nahoře být :c) Dobře! Zpětně jsem si uvědomil, že jsme to měli udělat taky. Martin jemně naznačoval, ale ono to kolikrát nestačí. Neva. Příště to bude lepší!

Díky Honzovi Patkovi za pozvání. Kafíčko je opravdu moc příjemný prostor a lidé, kteří tam dělají moc milí. Rádi přijdeme znovu.

Report z Pontonu

Jako dobrý. Co k tomu vlastní víc říct? Karlův most za námi, Národní divadlo po naší levici, voda, zeleň, klid a mír kolem nás. Jäggermeister stál 40Kč, pak byl úplně zadarmo, ale na nás lidi ještě poslouchali. Hráli jsme brzy. Díky moc klukům z Headlineru za podporu při pořádání akce. Největší dík směřujeme ke Kubovi Alexovi, za to, jak se postaral o zvuk a celkově si tu mravenčí práci večera naložil na svoje ramena. A zvládnul to.

My to zvládli taky.

emozpěv na Pontonu

 

foto: Radka Tůmová.

Květnový týden s hudbou

Trochu jsem si předrazil dobu (muzikantský fórek) a začal brousit struny už v neděli večer, abych udržel formu a i se tak trochu naladil na nadcházející piditurné. Už několikrát jsem tady psal, že zhuštěná série koncertů je jeden z nejlepších způsobů “jak to dělat”, když máte hudbu jako koníčka. Po těch třech dnech máme sice všichni spánkový deficit, ale stálo to za to! A jaké to vlastně bylo? Dnes budu suše popisný.

5.5.2015 – Ústí nad Labem @ RestArt

Bylo dusno a horko. Do práce jsem si ráno musel přivézt lehké, leč početné a objemné vybavení, navíc byl sraz naplánován na konci Nerudovky, což je krásný táhlý kopec vedoucí k Pražskému hradu. Miluju tu ulici, ale ne, když nesu dvě kytary, tašku s efektama a brašnou s compem. Takže jsem si radši vzal víc triček, abych večer nebyl za fotbalistu po tréninku. Kolem 16:00 dorazila domluvená dodávka. Její majitel Viktor určitě stojí za zmínku. Je to mladý muž, zhruba kolem 25 let, středně vysoké postavy, štíhlý, světlé krátce střižené vlasy, modré oči a užší rty. Je to jistě pracovitý člověk, který si při studiu na vysoké škole přivydělává vozením kapel. Evidentně to se svým koníčkem myslí vážně, protože už má druhou dodávku a je dvorním řidičem českobudějovické rockové party Vees. Co jsem poznal, je Viktor velmi svědomitý člověk, se kterým se nemusíte bát o své věci, ani nemusíte mít strach, že by nepřijel v dohodnutý čas nebo snad nepřijel vůbec. Zkrátka je na něj spolehnutí a své kvality dal najevo i při organizování opilého nakládání po ústeckém koncertu. Viktor je ovšem i dost úzkostlivý, zejména na všechno, co by mohlo jen pohledem ušpinit jakoukoliv část jeho milované dodávky. Jen to pomyšlení, že by upadnul umaštěný drobek chipsu od ožralé muzikantovy huby je Viktorovou noční můrou. Na druhou stranu pití piva je povoleno. V dodávce je otvírák, speciální koš na zátky a v zavazadlovém prostoru dokonce basa na prázdné lahváče. Absolutní vychytávka. Ovšem běda, jakmile se pivo rozlije. Za uklízení je extra příplatek 500 Kč. Viktor dokonce nenávidí i kočičí hlavy ve starých částech měst, jelikož mu vytloukají čepy, opotřebovávají tlumiče a kdovícovšechno mu můžou rozházet pod kapotou jeho chlouby. Vždyť on to přece pak musí opravovat! Toto všechno jsme pochopitelně nevěděli a proto bubeník Iby přišel k dodávce s čerstvě naloženou kopečkovou zmrzlinou, což Viktora naprosto nasralo. Následná přednáška o čištění čalounění zapůsobila mrazivěji než zmrzlina sama. U Viktora v autě si ani na sebe nemůžete pustit větrání, protože to přece fouká pod čelním sklem a pak by to ztratilo tah. Takže vedro. Viktor má zkrátka svou dodávku moc rád a proto nemá rád muzikanty, kteří si většinou myslí, že když si jí pronajmou za směšných 8Kč/km, tak si v ní můžou dělat co chtějí. Třeba jíst. Ale díky Bohu za takové srdcaře, bez nich by nebylo na co vzpomínat.

Do Ústí jsme dorazili v dobrý čas. RestArt je klasický bar, který na živé koncerty není vůbec přizpůsobený, ale paradoxně na nás čekala příjemná backstage a dokonce obložené mísy. A to v českých klubech rozhodně není normální. Co je proti tácu plného různých sýrů, salámů a zeleniny absence pódia? Pche. Byl dokonce i zvuk, sice trochu předimenzovaný, ale byl. I s odposlechy. Luxus. Dokonce dorazili i diváci, což je třeba přičíst poctivému a vytrvalému působení pořadatelů koncertu. Jsou to zejména a hlavně oni, kdo zná místní prostředí a musí nějakým způsobem podat a hlavně úspěšně prodat akci, kterou pořádají. Tak to prostě je, ale bohužel to taky je tak, že si to málokdo z promotérů, dramaturgů a majitelů klubů, kaváren, čajoven a dalších kulturních zařízení uvědomuje.

Ten den bylo opravdu horko, které vydrželo až do večera. Vzhledem k dusnu, se ani nedalo pořádně vyvětrat a tak se bar RestArt stal opravdovou saunou. Ještě než jsem odehrál první tóny, už ze mě sršel pot. A tak jsme i hráli. Upocení trochu upoceně, topící se ve vlastní šťávě a v lázni špatné akustiky. Měl jsem si to kombo na odposlech vzít, pomyslel jsem si pokaždý, když mi kytara zmizela z monitoru. Ten luxus byl jen zdání. Přesto jsme se v danou situaci snažili vymáčknout ještě víc, vypotit ještě víc slaný vody a předat divákům trochu toho našeho světa. Hned v úvodu s námi zahostoval Kuba Alexa ve Schází a Sváru. Dorazil za námi s Tomem Trykarem z Chomutova, za což jim oběma patří velký dík! I díky Kubovi jsme asi neudělali tak špatný dojem, i když tenhle koncert, a nutno říct, že vlastní vinou a nějakou vnitřní blokací, nepovažuju za zdařilý.

Calm Season jsem poslouchal z nádvoří, jelikož uvnitř se opravdu nedalo vydržet. Ale jejich fanoušci to dali a udělali si to moc hezký. CS to prostě umí. Bez ohledu na místo nebo vlastní náladu. Závěrem – I když mají pořadatelé nevhodné podmínky pro živá vystoupení, dokázali uspořádat velmi hezkou a příjemnou akci, na kterou dorazilo spoustu lidí. Prostě to jde, když se chce. Díky.

Závěrem připojuji pár temnosvitných záběrů od MD Photography

.

A již tradičně krásné fotografie od úžasné Andy Sovové.

6.5.2015 – Plzeň @ Anděl Music Bar

Druhý den s námi už Viktor jet nemohl, ale Iby naštěstí zajistil jinou dodávku, kterou odřídil tam, ale zpátky už nám dal klíče, ať se odvezeme sami. Bylo to náhlé a způsobilo to drobné potíže s pivní chutí, ale Martin se ukázal jako chlap a vzal to na sebe. Já totiž z té zodpovědnosti zbaběle vycouval, navíc jsem už měl panáka, jelikož jsem o Ibyho rozhodnutí dřív nevěděl, a já na to řízení pak nemám koule. I když by třeba za dvě hodiny vyprchal a ještě bych to vypotil během koncertu, stejně prostě už jsem ten večer alkohol měl.

Do Plzně jsme dorazili v krásný čas. Přípravy tedy probíhaly naprosto v klidu, káva v Anděl Café&Bar je stále naprosto vynikající. Po hodinovém zvučení Calm Season jsme si udělali zvuk my a vše bylo skvělé. Dokonce jsem konečně poprvé hrál na perském koberci, což už jsem si delší dobu přál a říkal jsem si, že bych si mohl vozit i vlastní. Naše vystoupení začalo pár minut po deváté a tentokrát jsme se drželi zaručeného playlistu s vyškrtnutím dvou písní. A hrálo se mi skvěle. Hned od začátku. Úvodní Na břehu už se mi konečně po několika měsících ohrávání dostává pod kůži a jsem schopen jí rozumně zahrát. Stejně tak jsme si i hezky pohráli s aranžmá a nedrtím tu kytaru celou dobu jako dřív. I basová linka získala větší lehkost a přehled a po skončení písně jsem věděl, že to prostě bude dobrej koncert. A byl. Poprvé za těch pár koncertů s CS jsme po našem “rozkuřovacím” setu přidávali. Diváci byli naprosto úžasní a byla ohromná radost pro ně hrát. Jsem nadšen o to víc, že v Plzni jsem hrál po čtvrté a teprve teď to byl koncert s jiskrou. Pořád jsem si totiž říkal, že to dopadne stejně nevýrazně jako vždycky. Měl jsem lehkou trému, ale možná to mě nakoplo. Taky mě hrozně potěšilo, že dorazily moje kamarádky ze studií Eliška a Kristýna, které zrovna pracují v Plzni na projektech v rámci Plzeň město kultury 2015. A taky se tam najednou z ničeho nic objevil Lukas Landa, můj kamarád a skvělý písničkář, který se před pár dny vrátil z tříměsíční cesty po Taiwanu. Bylo skvělé, že na oba z přespolních koncertů dorazili kamarádi, které normálně potkávám v Praze. Krásně se to sešlo a díky moc všem, kteří ten večer do Anděla dorazili. Byl to zážitek, na který budeme s Martinem dlouho vzpomínat.

Závěrem opět pár momentek od Andy Sovové.

7.5. – Praha @ U vystřelenýho oka

Poslední koncert. Tentokrát v nejžižkovštější knajpě na světě. Ať je ten prostor jaký je, tak Vystřelený voko je prostě legenda. Každý písničkář by si tam měl minimálně jednou v životě zahrát. Ten koncert nám navíc doslova spadnul do klína. Po domluvení Ústí a Plzně jsem si říkal, že by bylo super mít ještě ten týden nějaký třetí zájezd, ideálně Prahu, kterou jsme naposledy hráli začátkem března. A o pár hodin později přišel email od pořadatelky Pavly, že má 7.5. u Voka volno. Jen jsem doufal, že bude mít Martin čas. A měl.

Věděl jsem, že budeme hrát v zahulený hospodě, přesto jsme vyvinuli poměrně silnou aktivitu k propagaci koncertu. Samozřejmě jsem chtěl, aby dorazili lidi a chtěl jsem to zahrát dobře, ale nějakou silnou trému už jsem ani necítil. Atmosféra totiž byla uvolněná a už od půl sedmý jsem poctivě na jejím uvolnění pracoval za pomoci plzeňské dvanáctky. Nakonec několik našich diváků dorazilo a když se k tomu přidali místní štamgasti, tak hospoda byla plná a postupně jsme si je během hraní všechny přidali na svou stranu. Náš set končil za bouřlivých ovací a dokonce došlo na přídavky. Po dlouhé době zazněla Pýcha, kterou si se mnou s chutí zazpíval kamarád Kuba Macháček a bylo příjemný nebýt na to sám :c). Bohužel se stalo to, že nebylo co hrát, tak Martin říkal, abychom dali znovu Schází. Nerad hraju jednu píseň dvakrát za koncert a trochu mě to rozhodilo v koncentraci, takže jsem zapomněl text druhé sloky. Martin naštěstí nepřestal hrát a v klidu opakoval basovou linku, dokud jsem nenašel patřičný papír s textem. Pak jsme to dotáhli a radši už skončili, ale tohle jsou takové ty chvíle, kdy vám to stejně diváci odpustí, protože celkem o nic nejde. Po koncertě se chlastalo. Já jel domů už před jednou kvůli práci druhý den, ale Martin se mi přihlásil jako přeživší až druhý den o půl dvanácté večer. Tak to bylo asi divoké. Hlavně, že po těch třech dnech žijeme! Ještě jednou díky moc všem, kteří si na nás udělal čas a náladu. Brzy zase naslyšenou.

Závěrem pár decentních fotek od Matěje Porteše.

Report ze Žižkovské noci /2015/

Ze Žižkovské noci se stal za poslední roky fenomén. Přeplněné kluby, přeplněné bary, noční tramvaje, nedostatek taxíků, ulice plné korzujících lidí. V posledních dvou letech jsme s klukama z VJF dělali klidnou stage v rádiu StreetCulture, ale letos už se nám do toho nechtělo. Šli jsme teda každý svou cestou a s Martinem jsme přijali nabídku na hraní na malém sále v klubu Orion, který byl ten večer sídlem indie-rockové scény. Měl jsem ohromnou radost, že se na jedné akci potkám se známými z Ufajr, Voodooyoudo, PeterPanComplex, Professor Leopard, Black Lion a s Nicelandem. Nakonec to dopadlo tak, že místo Nicelanda dorazil Kuba z Wild Tides, což byl vlastně fajn bonus, jelikož jsme se dlouho neviděli, z Ufajru jsem se s nikým nepotkal a Professor Leopard vůbec nepřijeli. Nějak kloudně pokecat bylo stejně nemožné. Ten večer bylo v klubu našlapáno, nevětráno, zahuleno a hlučno, takže kdo mohl, urychleně utíkal za další zábavou.

Já do Orionu dorazil chvilku po osmé a hned se začal chystat. Oproti slibovanému PA na nás čekala jedna aktivní bedna s minimixáčkem a levným mikrofonem. Nakonec vlastně lze konstatovat, že to bylo lepší než nic, co by taky ty folkaři chtěli, že jo. Nutno ještě podotknout, že kdybychom si nepřinesli vlastní komba (což u folkařů právě vůbec není zvykem), asi těžko bychom byli schopni nějak normálně zahrát. Jenže jak jsme starý páky a víme, že 98% koncertů v ČR je v “punkových” podmínkách, zařídili jsme se už dávno po svém a ty komba radši taháme všude.

Jelikož si dost návštěvníků chodilo do malého sálu odpočinout od lidí, hluku a smradu, použili jsme přítomné k dolazení zvuku a nedlouho po té to spustili. V sále nakonec hodně posluchačů zůstalo, takže si možná ani nepřišli odpočinout, ale cíleně si nás poslechnout. A bylo to vynikající. Velmi milé a pozorné publikum. Přeslechy z vedlejšího řevu nakonec nebyly tak drastické, jak jsem se bál. Ve finále jsme si vlastně koncert velmi užili, o čemž svědčilo i elegantní vyřešení megakiksu ve Sváru. Ale to se občas stává každému. Dle reakcí publika si to užívali i posluchači a to jsme vždycky rádi (překvapivě). Ten večer jsme řádného fotografa nenašli, ale to světlo stejně nestálo za moc. Tak závěrem aspoň jedna dokumentka od dit.

emozpev_zizkovska_noc13_3_2015

P.S.: Speciální díky patří Zefvovi za pozvání na ŽN. I přes ty podmínky je pro nás dobré hrát na takové akci, protože se na koncertě vyskytnou lidé, kteří by jinak vůbec nepřišli. A to se opravdu stalo.