Report z Písku U Vavřiny

Martin Pípal aka Little Husky nám napsal, že by nás rád vzal do Písku. Do Vavřiny. Samozřejmě jsme rádi přijali. Kvůli časovému rozpoložení jsme nakonec vzali první hraní, což sice mělo za následek včasné vyjetí domů, ale vykoupili jsme si to veřejnou zkouškou. Inu; nám to prospělo. Čím víc hraní, tím pro formu lépe.

Po nás zahráli příjemní Yu John z Lisabonu, kteří se rozhodli strávit dovolenou na evropské tour, a nakonec Little Husky. Oba sety byly moc pěkné a budeme se těšit někdy příště!

Report ze Žižkovské noci aneb první koncert s kytaristou

Když si vzpomenu na dva předchozí ročníky ŽN, vždycky byl koncert na této akci něčím specifický. Poprvé jsme hráli na “malé scéně” klubu Orion. Napráskáno a i my zaujali. Atmosféra byla skvělá, technické podmínky tristní. Vcelku to byl ale jeden z těch zapamatování hodných koncertů. Loni jsme z časových důvodů nemohli vystoupit v Café Vítkov, tak jsme dostali aspoň hraní v prodejně ZOOT. To bylo taky velmi specifické. Letos to konečně klaplo na tu “regulérní” scénu. Café Vítkov. Specifické to tentokrát bylo kvůli tomu, že s námi odehrál první regulérní set kytarista Dalibor Hrubeš. Nechám teď trochu stranu samotnou akci, která proběhla naprosto v pořádku a řeknu pár slov k našemu rozhodnutí o rozšíření sestavy.

Už při první tvorbě demáčů k desce Hebké bolesti mi bylo jasné, že bychom měli zvuk kapely obohatit. Po roční přípravné práci jsme pěkně otevřeli písničky dalšímu uvažování ve studiu, s jehož možnostmi umí Boris rychle a efektivně pracovat. A pak jsme přemýšleli, jak to dostat na pódium. První test širší sestavy proběhl na našem křtu a ukázalo se, že kytara je v konečném důsledku opravdu lepší volba než klávesy a syntetizátory. No a nakonec během prosince 2016 napsal sám Dalibor, se kterým se Martin zná z dalších uskupení, a který nás už několikrát slyšel a naše hudba ho baví, že by to s náma chtěl zkusit. Okamžitě mi to přišlo jako dobrý nápad. A tak jsme začali zkoušet.

Sehnat dobrého a citlivého kytaristu není tak jednoduché, jak by se z obliby a rozšířenosti tohoto nástroje mohlo zdát. emozpěv totiž vyžaduje k tomuto nástroji zvláštní přístup. Nehledáme ani tak kytaristu s uvažováním muzikanta, ale spíš s uvažováním producenta. Tedy hrát úsporně, pro píseň a pro atmosféru. Dalibor tyto požadavky splňuje výborně. Jeho přístup ke kytaře v našem projektu je skvělý. Dokáže si pohrát se širokou škálou svých efektů, takže se kolikrát dostane ke zvuku velmi vzdálenému elektrické kytaře a dokáže tak zaplňovat i místa syntetizátorů z desky. Navíc svým citlivým hudebním přístupem dokázal harmonicky doplnit i pasáže, které byly dříve “prázdné”. Po dvou měsících příprav na tento koncert mě začalo mrzet, že jsme se nepotkali dřív a Hebké bolesti nenatočili už s ním. Ale zase kdyby ta deska nebyla, tak by nebyl ani Dalibor. Takže. emozpěv má nový zvuk, nový drive, novou sílu. Otevřeli jsme novou etapu, díky které otevřeme určitě i další. Cítím to.

Na závěr pár prvních fotek v triu od Jakub Macháček. Děkujeme!

Report ze křtu Hebkých bolestí v Café V lese

Včerejší křest byl neuvěřitelnej! Děkujeme moc všem, kteří dorazili. Nečekali jsme, že vás bude tolik. S Martek Drahonovsky jsme ohromně rádi, že se nám podařil večer logisticky zvládnout bez jakýchkoliv technických problémů, jelikož s námi vystoupilo tolik hostů, že jsme se na pódium jen tak tak vešli. Osobně musím říct, že kdyby mi někdo před pár lety řekl, že si jednou zahraju s tak skvělými a uznávanými muzikanty jako jsou Boris Carloff, David Landštof, A.m. Almela a Matěj Porteš asi bych mu řekl, že je blázen. Ono to vlastně platí i o Martinovi. Je to parťák, který emozpěva naplnil a jen díky němu ještě vůbec ty svoje písničky hraju. Velké poděkovaní patří Kuba Alexa, jelikož je to on, kdo mě před dlouhými 7 lety poprvé pozval na veřejné hraní, je to on, kdo nám na první desce otevřel dveře k bohatšímu zvuku a definoval naší další cestu. Jsme taky strašně rádi, že si s náma zahrál důležité písničky Chmýří a Hladina pražský rockový démon, milovník dobré hudby a šiřitel elektrizující energie Jan Vegy Táborský. Když jsem ho včera viděl pařit na afterparty, kterou sám obstarával svým vkusným výběrem, pochopil jsem, že ten člověk opravdu miluje to, co dělá. A takových lidí je třeba si vážit. Stejně tak je třeba si vážit práce lidí “v pozadí”. Konkrétně jde o David Landštof a Anna Mašátová z našeho labelu Tranzistor. Jsou to oni, kteří nám v posledních 3 měsících neuvěřitelně pomohli se vším, co vyústilo ve včerejší parádní večer. Nakonec je třeba vyjádřit velký respekt Café V lese, hlavně Radek Motlik, za bezchybnou organizaci večera a samozřejmě úplně nakonec vystřihnout poklonu mistrovi zvuku Tomáš Havlen. Když jsem se před týdnem dozvěděl, že bude večer zvučit Tom, věděl jsem, že všechno bude naprosto v pohodě. A bylo!

Report z Jiné Kávy v Berouně

Jestli se tady začíná budovat tradice vynikajících hraní, jsem nadšen! V Jiné Kávě jsme byli už loni a bylo to skvělé. A skvělé to bylo i letos. Večer už krátce po sedmé otevřeli kluci z Glory de Wine, ale my jsme vyráželi trochu později, takže jsme stihli poslední tři písničky. I tak bylo slyšet, že se kluci za ten rok ohromně posunuli a pokud takhle půjdou dál, je to příslib.

Duo zbratřených kytarových pistolníků Urbánek&Mourek odehráli, jako vždy, naprosto senzační set. Vojta je opravdovej frontman. Má všechno to, co postrádám já – je sexy, je zábavný, bezchybně komunikuje s publikem a ďábelsky drží rytmus a hraje na kytaru! Skutečně radost pohledět!

I my jsme si zahráli dobře. Jiná Káva má moc příjemnou atmosféru. Celkem nemám nic, co bych vypíchnul. Prostě jsme se vyhráli na nějakou naší úroveň a tu si většinou držíme.

Závěrem přihrávám pár svých fotek, jelikož nikdo jiný nebyl. Takže tentokrát bez nás.

Report z Rakovníka

Po tom fiasku v Chomutově jsem zaujal postoj, že je mi to všechno jedno. Na koncerty se samozřejmě připravujeme, protože tam nejde jen tak přijít, něco zahlaholit a odejít. Je to otázka nějaké “profesní” cti i pocitu vnitřního klidu. Jen je mi prostě jedno kolik lidí přijde a jestli se to někomu líbí. Prostě přijít, zahrát to nejlíp jak jde a odejít. Opět se ukázalo, že to je nejlepší možný postoj. Do velkého sálu pro 500 lidí sice dorazilo asi 30, ale přesto byl moc pěkný zvuk a bylo fajn zahrát si na velkém pódiu. Navíc nás posluchači i kvitovali, což nás příjemně podpořilo. Spravilo mi to náladu.

Před námi zahrál Kuba Alexa, se kterým jsme si střihli taky Svár. Dal to na levorukou kytaru, takže respekt! Po nás zahrál Láďa Hráský s Two Codes Future. Všichni jsme se shodli, že Láďovy písně jsou skvělý a chtělo by to jenom trochu produkční péče a mělo by to naprosto jasně obstát. Tak snad se tak někdy stane.

Za pár mobilovek díky Kubovi Alexovi.

Report ze Sklepení Osudu v Chomutově

Posílený vydáním alba a podařeným koncertem v Liberci jsem si myslel, že ten večer bude supr. Že tam určitě dorazí spousta lidí a že budou všichni hrozně zvědaví, jak nám to hraje. Taky jsem si říkal, že když hrajeme v podniku s názvem Sklepení Osudu, musí to tak být. Výsledek?

Vždycky, když od koncertu hodně čekám, přijde zklamání. Je to neměnný ocelově pevný pravidlo z nerezu. Lidí dorazilo, oproti mým bláhovým očekáváním, málo. Navíc hned první stůl pod improvizovaným pódiem celý koncert žvanil. “Jsme jim jedno”, znělo mi celou dobu v hlavě. Asi v půlce jsem se už nasral tak, až jsem jim řekl, že můžou jít klidně pryč, ale moc to nepomohlo. Akorát mi to sebralo další chuť a sílu pokračovat. Urval jsem dvě struny, atmosféra ve skladbách žádná, u zpěvu jsem měl pocit, že jsem neustále falešně. Prostě děs a hrůza. Pro mě osobně, pocitově, rozhodně jeden z nejhorších koncertů v životě emozpěva. Přitom ceklový servis od klubu i od pořadatelů Kulturních večerů byl naprosto perfektní, to si nelze stěžovat.

Stane se. Je třeba se poučit a jít dál.

Díky Mírovi Pekárkovi za těch pár fotek.

Report z Vokna v Liberci

První koncert “podzimní sezóny” (zaměrně to dávám do uvozovek, protože zas tolik koncertů tento podzim nemáme), což znamená, že jsme asi čtvrt roku nehráli a výsledek byl tudíž trochu nejistý. Aspoň pro mě teda. Od Vokna jako prostoru jsem vůbec nic nečekal. Ne, že bych měl k tomu klubu nějaký předsudek, prostě jsme si jen nic nezjišťoval. Akorát mi Martin říkal, že to tam je malý.

Na tenhle koncert jsme už měli přivézt desku, jenže se to (klasicky) trochu zamotalo, protože jsme se na poslední chvíli rozhodli vydávat u labelu Tranzistor. Logicky to nabořilo náš původní hurá-plán, poněvadž šéf David měl svůj. Vokno tedy bylo rozehřívací kolo před finální rovinkou a jako takový mi začalo být trochu ukradené. A tohle je klíčový moment, který vedl k dobrému uvolněnému koncertu.

Přišlo nakonec tolik lidí, že se do hospody, což Vokno ve skutečnosti je, ani nevešli. Tak postávali venku a kecali. Trochu jsem si říkal, že asi ani nepřišli na nás, protože to je prý aktuálně meeting point liberecké omladiny, ale když jsme začali hrát, nahrnulo se pár zvědavců dovnitř a nakonec se ani nešlo dostat na bar pro pivo. Tak fungoval výčep na druhou stranu, totiž z okna. Což je asi ten fór.

Zahráli jsme si skvěle. Lidi jsme bavili, oni bavili nás, urvaná struna zapadla ve smíchu Martinovy talkshow, a my si dali super burácivej koncert, kdy, kromě Sváru a Stříbrné svatby, nezazněla ani jedna pomalá. Mám tyhle neučesaný hraní rád.

A místo fotek jsme jako výslužku dostali kresby! Díky Davidovi Votrubcovi.

Report z Tranzistor Prague spring acoustic

Vystoupili jsme za ochořelé duo Urbánek&Mourek. Trochu cizinci, jelikož v Tranzistoru nejsme, ale máme ho rádi a my jsme byli velmi zvědaví, jestli budou mít rádi oni nás. Všechno dopadlo dobře a ani ty vlaky nás nijak nerozhodily. Všichni kolegové zahráli senzačně, hlavně set Johannese Benze jsem si náramně užil. Menší pivní družba pak snad položila základ kvalitnímu hudebnímu vztahu. Za fotky děkujeme našemu nevěrnějšímu Kubíkovi, který tentokrát dorazil na lehko a nabral to svým mobilem. Výsledkem ve finále překvapil víc než jindy! :c)