Report z Kafe DAMU

Teď už můžu být trochu sentimentální ohledně prvního kapelního koncertu emozpěva.

Předchozí hraní s hosty bylo vždy výjimečné. Tomu v podstatě předcházela i příprava a množství pozvaných lidí. Nicméně naše písně další nástroje vždy obohatily a posunuly dál. Ať už to bylo po vydání první desky, kdy s námi zahráli nebo hrávali Kuba Alexa, Tom Koula, Tom Kubín, A.m. Almela, Lukáš Chromek a Katka Šubrtová nebo na křtu druhého alba, kdy se s námi na pódiu objevili Boris Carloff, David Landštof, Jan Vegy TáborskýMatěj Porteš a znovu i Kuba Alexa a A.m. Almela. Pokaždé to byl specifický koncert, ale vždycky jsem si po něm říkal, že by stálo za to zvukově růst. Jenže z logistických i dalších důvodů jsme za tím nikdy plně nešli.

Po vydání Hebkých bolestí se cosi změnilo. Najednou začalo jít všechno snáž; ozval se šikovný kytarista Dalibor Hrubeš, který mezi nás během měsíce okamžitě zapadnul. Byl čas a prostor promakat kytarové party a jeho zvuk ve finále ještě více vybízí k vytvoření celé kapely. Od dob nahrávání Spolu jsme v kontaktu s Matějem Portešem, který má rovněž chuť s náma živě hrát. No a nakonec se nám podařilo zlanařit jednoho z nejlepších českých bubeníků – Davida Landštofa. Shodou okolností majitele labelu Tranzistor. Mít za sebou partu takhle skvělých muzikantů je neuvěřitelně komfortní pocit, který mi dovoluje i odložit kytaru.

Naposledy jsem hrál v kapele před 12 lety. Vlastně mě docela vyděsilo, když jsem si to před pár dny uvědomil díky objevení pár živých nahrávek a nedokončeného dema. A taky je to letos 10 let, co jsem s emozpěvem vůbec začal. První, a dost šílená, nahrávka vyšla v lednu 2007. Natolik mě to učarovalo, že jsem ještě týž rok vydal další dvě, neméně šílené. Všechno domácí demáče. Neměl jsem tehdy žádnou ambici, nechtěl jsem nic. Jen mě bavilo se zvukově projevovat. Jenže pak to přestalo stačit. Najednou jsem zatoužil po písničce. Tehdy jsem to vnímal jako návrat na začátek. Sám s kytarou jsem totiž jako kluk psal své první věci, které jsem hrával kamarádům v hospodě u piva. Jen styl se změnil. Nestačilo mi napsat jen “pěknou písničku”, ale chtěl jsem jejím prostřednictvím zároveň něco sdělit. Ale nešlo mi o politický či společenský názor, nejvíc mě zajímaly mé vlastní pocity. Čistá sebestřednost. Pak už to tak nějak šlo ráz na ráz. První emozpěví české písně, první koncerty. Obrážení Openmiců, natáčení dalších domácích demosnímků a stylizace do písničkáře, která mi poskytovala absolutní tvůrčí svobodu. Žádné ohledy na oblibu, sledovanost, prodeje. Nic z toho mi nic neříkalo. Zajímala mě jen tvorba. Snažil jsem se být víc a víc svůj a zároveň psát lepší a lepší písničky. Na konci tohoto období jsem potkal Martina a emozpěv dostal zcela nový směr. Ten nás zavedl až k současnému zvuku, kdy se otevírá další, zatím neznámá, hudební cesta. Samozřejmě musím klukům poděkovat, že se na ní chtějí vydat se mnou. Dělá mi velkou radost, že z ryze soukromého projektu se vyklubalo něco se širším přesahem.

Teď můžu jenom říct, že položit se do jedné hudební škatulky by mě nebavilo. To ostatně dokazuje už dosavadní tvorba. Vedle dojímavého plačtivého songu zahrajeme uřvanou punkovku, po ní zase přijde easy popík jak z rádia, pak “těžší” alternativa. Soudržnost není v žánru, ale v pojetí a provedení. To je ostatně fazeta, kterou s Martinem poslední tři roky leštíme nejvíc. Já myslím, že v této sestavě určitě ještě zahrajeme, i když v nejbližší době si nás budete moct poslechnout zase jen ve třech.

Na závěr již tradičně připojuji fotky od našeho kamaráda a dvorního fotografa Kuby Macháčka. Děkujeme!

Report z Olomouckého Majálesu

Musím se přiznat, že jsem docela pecivál. Je to ale dáno sílou zvyku. Od středoškolských let totiž trávím všechny víkendy na brigádě, nyní pracuji víceméně každý den, takže jsem stále připoután k jednomu místu. Pak ale najednou přijde chvíle, kdy se hecnu a ten koncert více než 100 km za Prahou prostě vezmu. Když nám Šrája psal, přemýšlel jsem, jestli to zvládneme vlakem. No teď už můžu říct, že jsme to zvládli v pohodě. Jeli jsme jen s Martinem a navíc bez komb, já jen s jednou kytarou a s omezeným vybavením. A stejně jsme to zahráli.

Výhoda vlaku je v tom, že si můžete v klidu popít, najíst se a nestresovat se řízením.

Spojení do Olomouce je navíc báječně rychlé i komfortní. Za 2h na hlavním nádraží. Za dalších 10 minut v šapitó Olomouckého Majálesu v Bezručových sadech. Přijeli jsme akorát a předchozí divadlo akorát končilo. Všechno vyšlo naprosto parádně. Ještě čtvrt hodiny před naším hraním nebyl ve stanu nikdo, ale pak se pár zvědavců objevilo a postupně přicházeli další. Samozřejmě zabírali místa odzadu, jak je u studentů a žáků stále dobrým zvykem. Znám to sám. Ale dorazivší poslouchali. A to ceníme nejvíc. Děkujeme za milé přijetí a budeme se těšit někdy příště!

Report z Fatalu pro StreetCulture

Psal Vojta, jestli bychom nezalepili díru po Bonusovi, který si zlomil ruku. Naštěstí Martin i Dalibor měli čas, takže našemu vystoupení nic nebránilo. A ani nic nezabránilo. Otevřeli jsme večer výrazné přesilovky, ale to se dalo večer před prodlouženým víkendem, notabene s čarodejnicema v zátylku, čekat.

Za mě dobrý. Dali jsme pak s Daliborem pokec a do Nuslí dojeli nějak po jedný. Blbý je, že malý dítě se vás pak ráno neptá, co jste dělali v noci.

Z koncertu máme taky krásný fotky od Kuby Macháčka. Děkujeme převelice!

Report z Písku U Vavřiny

Martin Pípal aka Little Husky nám napsal, že by nás rád vzal do Písku. Do Vavřiny. Samozřejmě jsme rádi přijali. Kvůli časovému rozpoložení jsme nakonec vzali první hraní, což sice mělo za následek včasné vyjetí domů, ale vykoupili jsme si to veřejnou zkouškou. Inu; nám to prospělo. Čím víc hraní, tím pro formu lépe.

Po nás zahráli příjemní Yu John z Lisabonu, kteří se rozhodli strávit dovolenou na evropské tour, a nakonec Little Husky. Oba sety byly moc pěkné a budeme se těšit někdy příště!

Report ze Žižkovské noci aneb první koncert s kytaristou

Když si vzpomenu na dva předchozí ročníky ŽN, vždycky byl koncert na této akci něčím specifický. Poprvé jsme hráli na “malé scéně” klubu Orion. Napráskáno a i my zaujali. Atmosféra byla skvělá, technické podmínky tristní. Vcelku to byl ale jeden z těch zapamatování hodných koncertů. Loni jsme z časových důvodů nemohli vystoupit v Café Vítkov, tak jsme dostali aspoň hraní v prodejně ZOOT. To bylo taky velmi specifické. Letos to konečně klaplo na tu “regulérní” scénu. Café Vítkov. Specifické to tentokrát bylo kvůli tomu, že s námi odehrál první regulérní set kytarista Dalibor Hrubeš. Nechám teď trochu stranu samotnou akci, která proběhla naprosto v pořádku a řeknu pár slov k našemu rozhodnutí o rozšíření sestavy.

Už při první tvorbě demáčů k desce Hebké bolesti mi bylo jasné, že bychom měli zvuk kapely obohatit. Po roční přípravné práci jsme pěkně otevřeli písničky dalšímu uvažování ve studiu, s jehož možnostmi umí Boris rychle a efektivně pracovat. A pak jsme přemýšleli, jak to dostat na pódium. První test širší sestavy proběhl na našem křtu a ukázalo se, že kytara je v konečném důsledku opravdu lepší volba než klávesy a syntetizátory. No a nakonec během prosince 2016 napsal sám Dalibor, se kterým se Martin zná z dalších uskupení, a který nás už několikrát slyšel a naše hudba ho baví, že by to s náma chtěl zkusit. Okamžitě mi to přišlo jako dobrý nápad. A tak jsme začali zkoušet.

Sehnat dobrého a citlivého kytaristu není tak jednoduché, jak by se z obliby a rozšířenosti tohoto nástroje mohlo zdát. emozpěv totiž vyžaduje k tomuto nástroji zvláštní přístup. Nehledáme ani tak kytaristu s uvažováním muzikanta, ale spíš s uvažováním producenta. Tedy hrát úsporně, pro píseň a pro atmosféru. Dalibor tyto požadavky splňuje výborně. Jeho přístup ke kytaře v našem projektu je skvělý. Dokáže si pohrát se širokou škálou svých efektů, takže se kolikrát dostane ke zvuku velmi vzdálenému elektrické kytaře a dokáže tak zaplňovat i místa syntetizátorů z desky. Navíc svým citlivým hudebním přístupem dokázal harmonicky doplnit i pasáže, které byly dříve “prázdné”. Po dvou měsících příprav na tento koncert mě začalo mrzet, že jsme se nepotkali dřív a Hebké bolesti nenatočili už s ním. Ale zase kdyby ta deska nebyla, tak by nebyl ani Dalibor. Takže. emozpěv má nový zvuk, nový drive, novou sílu. Otevřeli jsme novou etapu, díky které otevřeme určitě i další. Cítím to.

Na závěr pár prvních fotek v triu od Jakub Macháček. Děkujeme!

Report ze křtu Hebkých bolestí v Café V lese

Včerejší křest byl neuvěřitelnej! Děkujeme moc všem, kteří dorazili. Nečekali jsme, že vás bude tolik. S Martek Drahonovsky jsme ohromně rádi, že se nám podařil večer logisticky zvládnout bez jakýchkoliv technických problémů, jelikož s námi vystoupilo tolik hostů, že jsme se na pódium jen tak tak vešli. Osobně musím říct, že kdyby mi někdo před pár lety řekl, že si jednou zahraju s tak skvělými a uznávanými muzikanty jako jsou Boris Carloff, David Landštof, A.m. Almela a Matěj Porteš asi bych mu řekl, že je blázen. Ono to vlastně platí i o Martinovi. Je to parťák, který emozpěva naplnil a jen díky němu ještě vůbec ty svoje písničky hraju. Velké poděkovaní patří Kuba Alexa, jelikož je to on, kdo mě před dlouhými 7 lety poprvé pozval na veřejné hraní, je to on, kdo nám na první desce otevřel dveře k bohatšímu zvuku a definoval naší další cestu. Jsme taky strašně rádi, že si s náma zahrál důležité písničky Chmýří a Hladina pražský rockový démon, milovník dobré hudby a šiřitel elektrizující energie Jan Vegy Táborský. Když jsem ho včera viděl pařit na afterparty, kterou sám obstarával svým vkusným výběrem, pochopil jsem, že ten člověk opravdu miluje to, co dělá. A takových lidí je třeba si vážit. Stejně tak je třeba si vážit práce lidí “v pozadí”. Konkrétně jde o David Landštof a Anna Mašátová z našeho labelu Tranzistor. Jsou to oni, kteří nám v posledních 3 měsících neuvěřitelně pomohli se vším, co vyústilo ve včerejší parádní večer. Nakonec je třeba vyjádřit velký respekt Café V lese, hlavně Radek Motlik, za bezchybnou organizaci večera a samozřejmě úplně nakonec vystřihnout poklonu mistrovi zvuku Tomáš Havlen. Když jsem se před týdnem dozvěděl, že bude večer zvučit Tom, věděl jsem, že všechno bude naprosto v pohodě. A bylo!

Report z Jiné Kávy v Berouně

Jestli se tady začíná budovat tradice vynikajících hraní, jsem nadšen! V Jiné Kávě jsme byli už loni a bylo to skvělé. A skvělé to bylo i letos. Večer už krátce po sedmé otevřeli kluci z Glory de Wine, ale my jsme vyráželi trochu později, takže jsme stihli poslední tři písničky. I tak bylo slyšet, že se kluci za ten rok ohromně posunuli a pokud takhle půjdou dál, je to příslib.

Duo zbratřených kytarových pistolníků Urbánek&Mourek odehráli, jako vždy, naprosto senzační set. Vojta je opravdovej frontman. Má všechno to, co postrádám já – je sexy, je zábavný, bezchybně komunikuje s publikem a ďábelsky drží rytmus a hraje na kytaru! Skutečně radost pohledět!

I my jsme si zahráli dobře. Jiná Káva má moc příjemnou atmosféru. Celkem nemám nic, co bych vypíchnul. Prostě jsme se vyhráli na nějakou naší úroveň a tu si většinou držíme.

Závěrem přihrávám pár svých fotek, jelikož nikdo jiný nebyl. Takže tentokrát bez nás.

Report z Rakovníka

Po tom fiasku v Chomutově jsem zaujal postoj, že je mi to všechno jedno. Na koncerty se samozřejmě připravujeme, protože tam nejde jen tak přijít, něco zahlaholit a odejít. Je to otázka nějaké “profesní” cti i pocitu vnitřního klidu. Jen je mi prostě jedno kolik lidí přijde a jestli se to někomu líbí. Prostě přijít, zahrát to nejlíp jak jde a odejít. Opět se ukázalo, že to je nejlepší možný postoj. Do velkého sálu pro 500 lidí sice dorazilo asi 30, ale přesto byl moc pěkný zvuk a bylo fajn zahrát si na velkém pódiu. Navíc nás posluchači i kvitovali, což nás příjemně podpořilo. Spravilo mi to náladu.

Před námi zahrál Kuba Alexa, se kterým jsme si střihli taky Svár. Dal to na levorukou kytaru, takže respekt! Po nás zahrál Láďa Hráský s Two Codes Future. Všichni jsme se shodli, že Láďovy písně jsou skvělý a chtělo by to jenom trochu produkční péče a mělo by to naprosto jasně obstát. Tak snad se tak někdy stane.

Za pár mobilovek díky Kubovi Alexovi.

Report ze Sklepení Osudu v Chomutově

Posílený vydáním alba a podařeným koncertem v Liberci jsem si myslel, že ten večer bude supr. Že tam určitě dorazí spousta lidí a že budou všichni hrozně zvědaví, jak nám to hraje. Taky jsem si říkal, že když hrajeme v podniku s názvem Sklepení Osudu, musí to tak být. Výsledek?

Vždycky, když od koncertu hodně čekám, přijde zklamání. Je to neměnný ocelově pevný pravidlo z nerezu. Lidí dorazilo, oproti mým bláhovým očekáváním, málo. Navíc hned první stůl pod improvizovaným pódiem celý koncert žvanil. “Jsme jim jedno”, znělo mi celou dobu v hlavě. Asi v půlce jsem se už nasral tak, až jsem jim řekl, že můžou jít klidně pryč, ale moc to nepomohlo. Akorát mi to sebralo další chuť a sílu pokračovat. Urval jsem dvě struny, atmosféra ve skladbách žádná, u zpěvu jsem měl pocit, že jsem neustále falešně. Prostě děs a hrůza. Pro mě osobně, pocitově, rozhodně jeden z nejhorších koncertů v životě emozpěva. Přitom ceklový servis od klubu i od pořadatelů Kulturních večerů byl naprosto perfektní, to si nelze stěžovat.

Stane se. Je třeba se poučit a jít dál.

Díky Mírovi Pekárkovi za těch pár fotek.