Report z Litomyšle

Nebudu zastírat, že letní sezónu nikdy moc nehrotíme. Přesto jsme rádi přijali pozvání do Litomyšle od skvělé houslistky Jany Věnečkové, kde každoročně hraje se svým Věnebandem. A vyrazili jsme jako kvartet.

Na místo jsme se dopravili vozem značky Ford Mondeo, rok výroby 1998. Děravý chladič, na rozdíl od nárazníku, nemá a benzín jsme cestou také nebrali, i když kluci si na pumpě palivo nabrali. Opilci.

Jízda rozpálenou silnicí obstarožním vozem připomínala místy scény ze starýho Mad Maxe, obzvlášť, když jsme nejednou zápasili s nedostatečnou pozorností protijedoucích řidičů kamiónů převážejících celý ten krásný materialismus, který si můžeme v nejbližším obchodě obléknout nebo si jím nacpat přecpané žaludky. Ale abychom nevypadali jako anarchisti – my to milujeme!

V Litomyšli se žilo o poznání lépe než v autě. Asi tak o 10 stupňů fahrenheita, ale stejně to nebylo dost na to, abych si nepřipadal jako mokrá myš. Trochu mě třeštila hlava a fakt, že si nemůžu dát pivo, protože to za volant nepatří, pocit marnosti jen prohluboval.

Se soukromým přesvědčením brzkého skonu z přehřátí přicházela chvíle vrcholného sportovního výkonu. Už při zvukovce bylo jasné, že ta voda, kterou zdatně zadržují přes den zkonzumované soli, se stejně během koncertu vypaří. Ve smluvený čas a za přítomnosti širokého obecenstva jsme se krátce po půl osmé vrhli do boje s nepřízní počasí. Oblečen v kalhotech a košili s dlouhými rukávy, jelikož hrát v kraťasech je z nějakého důvodu na pražské indie scéně zločin srovnatelný s vraždou koťátka, jsem po druhé písni vypadal, jako kdybych si skočil do nedalekého potoka. Rozpálená byla i kytara. V písni Chmýří už tak, že během prvního refrénu ruplo Déčko. Což znamená, že vypověděla službu nejdůležitější struna (každá je na kytaře nejdůležitější). Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsme se s Martinem shodli, že tu písničku dohrajeme. Zážitek srovnatelný s tím, kdybyste se vinou špatného zažívání na pódiu posrali a dělali, že se nic nestalo. Okřídlená věta “To se stane každýmu” je v takový moment už jen chabou záplatou na smradlavou loužičku pod váma. Nepříjemnou situaci jsme se snažili po písni nějak vokecat, ale byl to už takový ten křečovitý úsměv klauna s rozmazaným make-upem. 

Set jsme pochopitelně dohráli. Nad vodou mě drželo, že většina neodešla, i když to možná bylo tím, že nebylo kam. Taky nám po písničkách diváci zatleskali, takže ať už jsem si připadal jakkoliv, za házení kelímků od piva jsme nestáli. Řekl bych, že to ale stejně bylo spíš ze soucitu. V Litomyšli prostě chodí na koncerty hodní lidé.

Poslední útěchou mi pak byla povedená hostovačka Jany v závěrečných Hebkých bolestech. Nalazeným houslím budiž provolána sláva! 

Klip k Hebkým bolestem

Dnes jsme vypustili náš druhý klip.

Den svatého Valentýna, starokřesťanského mučedníka ze 3. století, je dnes obecně vnímán jako oslava a zdůraznění lásky mezi partnery. Pokud potřebujeme speciální den k tomu, abychom hmotnými statky ukázali svému protějšku, jak moc pro nás znamená, je to zároveň den, kdy je potřeba si připomenout, co může způsobit nedostatek lásky mezi lidmi. Atmosféra květnového Berlína roku 1945 je prostředníkem k tomu si uvědomit, kam vede totální zneužití nenávisti, tedy naprostého opaku lásky.

Život jako takový je ale zřídkakdy černobílý a tímto plastickým prvkem je v naší paralele o nelásce píseň Hebké bolesti. Vypráví totiž o vnitřním znovuzrození, popisuje bezprostřední radost po překonání těžké životní situace, aniž byste v tu chvíli řešili své chyby či další směr své cesty. Prostě jste šťastní, že jste živí. Teď a tady. Tyto pocity jistě zažívali i obyvatelé Berlína v oněch několika dnech po pádu Třetí říše. Naděje je většinou spojená s láskou a vírou, čímž se vracíme zpět ke sv. Valentýnovi. Záběry rozbombardovaného města působí děsivě a hrůzně a určitě se nehodí do současné kýčovité představy srdíčkového Valentýna, ale svátky jsou přece primárně od toho, abychom se na chvíli zastavili a zamysleli nad tím, co se kolem nás děje. A zároveň na základě dějinné zkušenosti věděli o činech, které už nikdy zažít nechceme.

Make love, not war!

Martinův rozhovor v Nočním proudu na ČRo2

Vydávat desku na podzim má jednu nevýhodu. Mediální zájem se rozprostře až do zimy; do doby chřipek, zvýšených teplot, nachlazení a hlasových indispozicí. Jedna taková bestie mě postihla v polovině ledna, kdy si nás pozvala na rozhovor do ČRo2 Jitka Benešová. Naštěstí Martin byl fit a řekl to krásně za nás oba!

D​.​I​.​O. EP – 2016

Vyšlo nové D.I.O. EP z dílny Kuby Alexy a na něm naleznete remix naší písně Spolu od Lukáše Landy. Máme z toho radost!

Přípravy na křest vrcholí

Nejdůležitější koncert emozpěva. Jednoznačně. Album bylo přijato, ve směs, pozitivně a už zbývá jen potvrdit formu vynikajícím koncertem. Jelikož na albu máme více zvuku, rozhodli jsme se alespoň část z nich pokrýt hosty. Celkem logicky jsme oslovili Matěje Porteše, který nám pomáhal v písni Spolu, což je vlastně jediný host na desce (kromě Borise, kterého jako producenta nepočítám). Posléze jsme přemluvili Davida Landštofa, aby nám zahrál nějaký ty kopáky. No, ale s čím nakonec přišel právě ve Spolu, to je bomba. Z intimní písně je rázem taneční hit! Mám radost :c) Líbí se mi, když jsou živé verze odlišné od těch studiových. Také se nám povedlo ulovit Almelu na doprovod zvuku do Stříbrné svatby a rovnou jsme mu ještě naložili kytaru do Jako bejk. Pochopitelně si s náma Kuba Alexa střihne ebow ve Sváru a nakonec ještě přiloží barytonku k Hladině a Chmýří rockový démon Vegy.

Muzikantská sestava jako na El Clasico. Bude to super!