016

jsem tam i tady
otevřené oči
nejsou víc než spaní

vpíjí mě zem
otevřená náruč
není víc než lhaní

jasmín líže mé
betonové čelo
promočené řídkou krví

v obětí ledových ploch
jsem smetí
rozeseté po obloze

smetí ohnuté do oblouku duhy
ze které občas zasněží.

015

křičel jsem do sousedova koryta,
ale akorát mi špínavé stěny olízly špičku nosu..

křičel jsem do koryta všem internetovým anonymům,
ale když v něm někdo něco měl,
chrstnul mi obsah do tváře..

nakonec jsem křičel do koryta svého,
ale stejně zůstalo prázdné..

..zhroucení nic nezmění..

014

křížím si prsty na kolenou
s nadějí,
že pravda v mé hlavě není jen červenou šmouhou na čelním skle nabouraného auta.

otírám své prsty na nohou
s nadějí,
že árt není v mé hlavě jen červenou šmouhou na čelním skle nabouraného auta.

Kdo ví..

012

výr záští
očima svítí
na dotek
hýbe
se večer v žaludku

a kým ráj obmyslí u nároží slávy?

jeden:
„bez potoku se domu nevracej!“
a druhý:
„takové věci jdou na mou hlavu
: skoč mi do průvanu pro pár lahví ledu
a mysli na svou něhu.“

spolu sami odpuštění
smích si vrážej do setmění
neriskuj, oči neriskuj.