blog

Report z libereckého Vokna

Druhá mise Vokno dopadla úspěšně. Už nikdy nebudu pít. Neslibuju… Vzpomínka na tu první je zde.

Nově zrekonstruované Vokno je super. Je to větší, hezčí a voňavější. Z rozhovoru na baru jsem zjistil, že by se mnou pár místních za tento názor vyběhlo. A dokonce se našli i tací, kteří nové Vokno nenávidí tak moc, že na koncert na truc nepřišli. Asi je třeba držet si své zásady.

Do Vokna nám bylo doporučeno přijet v triu. Prý by se nás víc nevešlo. Nakonec se ukázalo, že s trochou snahy bychom se tam vešli všichni. Ale jak konstatoval Dalibor, bylo skvělý, že jsme si po delší době zahráli ty věci zase ve třech. A fakt jo! Koncert byl fajn, lidi byli fajn. Danke schön very much a brzy na slyšenou.

 

Report z Děčína s Davidem Stypkou

V Děčíně se vždycky hraje až po kině, takže po 22:00. Výhoda je, že můžete vyrazit později. Nevýhoda je, že když vyrazíte později, přijdete o zvukovku a taky přijedete pozdě (nebo brzy?) ráno domů. Jako správný frajeři, co to maj na háku, jsem se té zvukovky vzdali. Ono pro ten náš folk asi ani nemělo moc smysl být na místě v sedm a pak od osmi do desíti okounět na baru. Řekl bych, že tohle už tak nějak máme všichni za sebou. Ta absence zvukovky se samozřejmě na našem komfortu na pódiu podepsala, ale s odstupem můžu říct – je to úplně jedno a na těchto věcech už prostě nebazíruju.

Koncert byl nakonec moc fajn. Bylo sice znát, že jsme nezkoušeli, trochu jsme tápali, lehce si zaplavali v tempech, ale lidi naší hru ocenili, takže asi šlo ven to, co mělo. Tleskali, dokonce některé slečny tančily. Místy jsem měl pocit, že dokonce i ty písničky posluchači znají. Atmosféra byla zkrátka skvělá a upřímně říkám, že jsem to vůbec nečekal. Jeli jsme jako předskokani Davida Stypky a myslel jsem, že to bude jako vždycky – znuděné publikum těšící se na “svého” interpreta. A ono ne. Skoro jsme i přidávali, ale z časových důvodů to nešlo. Bylo to fakt moc příjemný.

Senzační atmosféru měl i David. Hned jak začal hrát bylo vidět, že si lidi přišli jeho písničky užít. Zpívali s ním, udělali mu “kotel”. Nejlepší moment byl u Osudové, kdy David sešel z pódia a zazpíval si jí dole s lidma. Celý večer bylo cítit, že lidi přišli na muziku. Musím říct, že takových koncertů jsem zažil málo. Ne jako divák, ale jako interpret. Bylo to fakt nečekané skvělý. 

Report z Kaštanu

Rozšířit emozpěva na regulérní kapelu je více než rok stará myšlenka. Poprvé to začalo na křtu, kdy se tak nějak nabízelo pozvat hosty, aby naše hraní mělo trochu feel z desky. Pak jsme dali dohromady sestavu, která se vykrystalizovala loni v květnu. Zahráli jsme v KAFE DAMU. Následující koncerty jsme ale absolvovali v kvartetu bez bicích – já, Martin, Dalibor na kytaru a Matěj na klávesy. Stmelili jsme se. Dalibor s Matějem si našli svou polohu uvnitř kapely a my s Martinem jsme se naučili pracovat s dalšími zvuky. Uspořádat pořádný koncert ve kvintetu jsem původně chtěl už na podzim, ale nakonec se to protáhlo do ledna 2018. A náhoda tomu chtěla, že jsme dostali pozvání od Baseta. Paráda a děkujeme!

V Kaštanu je super zvuk i atmosféra. Velikostí je to tak akorát a daleko z centra je to vlastně jenom “pocitově”, nikoliv fakticky. A tak se stalo, že dorazili lidi a my si to skvěle užili. Je radost být v kapele s klukama, kteří hrajou pro písničky a jsem moc rád, že posluchači ocenili posun od folkového modelu. Muzika je neustálý vývoj. I cesta může být cíl!

emozpěv v Lese u baseta+

foto: Anna Baštýřová, FullMoon

Běžím si v pondělí večer po Vyšehradě a najednou telefon, jestli jdu zítra na baseta. Říkám, že jo. Tak prej ať si vemu rovnou kytaru. Kuba Švejkar z Black Lion onemocněl a řešil se záskok. Původně jsme měli zahrát v duu. Nejsnazší varianta, ale v průběhu úterý se ukázalo, že na akci přijde jak Matěj, tak Dalibor. Nakonec to byla trochu zápletka, protože Dalibor chvátal autem z Olomouce a ještě v 18.50 byl 50km před Prahou. Dorazil 2 minuty před naším vystoupením, ale díky Vegyho nazvučenému vybavení se v průběhu druhé písně dostal na pódium a Dalibor si zahrál na kytaru, kterou nikdy nedržel v ruce a na pedalboard, který viděl poprvé. Stejně tak moc děkujeme Bertovi za půjčení klapek pro Matěje.

Mám rád tyhle náhodný akce. Je to vždycky uvolněný, protože nejste ti, na kterých záleží. Prostě jste jen šli mimochodem kolem a někdo vám vrazil do ruky kytaru. Žádnej stres, žádná tréma. Proč taky? Vy tam dneska jste jenom na to, abyste rozkouřili večer. No… možná, že jsem to nakonec pojal trochu vážněji než jsem měl. Příchod kolem 4 ráno domu, ve značně gumovém stavu, nevěstil nic dobrého ohledně fyzického stavu následující den. Takže Basetova deska zapita, má játra zabita. Díky, bylo to skvělý!

Fotky z akce na FullMoonu.

 

Report z Ostravy, Havířova a Olomouce

Za akci “Svět podle Daliborka aneb Smrt čeká v Havířově” může náš Dalibor. A je nutné prohlásit, že toto víkendové louhování v alkoholu, jej pasovalo do role kapelního booking manažera. Z čehož máme s Martinem radost, protože ani jeden z nás to dělat nechce. Ale k věci.

Všechno to začalo ve čtvrtek. Odpoledne před druhou jsme s Matějem a Daliborem naložili věci do Matějova zánovního vozu značky Dacia. Je to šílené, jezdit na Ostravsko autem, řekl by si kdejaký pražák. Jenže my jsme na to šli od lesa. Já a Martin jsme využili služeb pana Jančury a Matěj si kdysi koupil auto v Ostravě, přičemž tu původní espézetku si tam nechal. Mít ve Slezsku kamuflážní auto, byl první předpoklad úspěšného návratu!

Naše první zastávka vedla přímo do srdce moravskoslezského kraje. S Martinem jsme vystoupili na Stodolní a já mohl konečně obdivovat místní eurobary. Krásné, ale opít bych se tam nechtěl. Podnik Dock, kde jsme vystupovali, mi byl mnohem sympatičtější a říkal jsem si, že tady bych se opít chtěl. Ale nemohl jsem. Z osobních důvodů bylo nutné převzít řidičskou štafetu po Matějovi a tak mi zůstalo jen kafe & cigárko pro pláč. V Docku jsme hráli společně se skvělými Porcelaine People, které si pamatuju ještě z roku 2012, kdy vydali povedené EP Minimal Life. Večer jsme pochopitelně otevírali, což mám rád, protože se pak nemusím nervózně pročekávat večerem. Zahráli jsme klasický hebký set s jednou zajímavostí – hostujícím bubeníkem! Uprostřed minulého týdne nám Dalibor řekl, že porcelání bubeník Marcyn je hrozně dobrej a že by bylo super, kdyby s náma zahostoval. Poslali jsme mu tedy direktiv k Hebkým bolestem a staré, oprášené, popince Múza, jejíž kapelní zvuk jsem si nahrál už na EP Epigon v roce 2011. A po 6 letech jí konečně můžu takhle zahrát. A teda řeknu vám. Marcyn je opravdu hrozně dobrej. Věděl, pamatoval si, uměl, zahrál. Krása střídala nádheru!

Koncert skončil, dojímavé objímání na baru se mě ten večer netýkalo, ale po 23h se zastavil Maras, kolega z ille a Alaverdi, který měl zrovna následující den v Ostravě pracovní program. Vtipné na těchto setkáních je, že obyčejně se s muzikantama na domácí půdě nepotkáte. Nikdo nemá čas, jsou furt pryč a kolikrát vlastně ani nevíte, jestli pořád ten který dotyčný bydlí doma nebo v dodávce. I cesta může být cíl.

Po probrání aktuálních politických preferencí jsme se konečně naložili a vyrazili spát k Daliborovým rodičům. Je to trochu skautský, právě přemýšlím, co by na tomto místě udělali třeba kluci z Hentai Corp, ale zase je fakt, že jsme folková parta. Navíc už docela stará, takže máme právo ležet!

Cestou nás akorát kontrolovala policejní patrola, protože mají v Havířově své oblíbené výběrčí místo kousek za stopkou, jenže já tam zastavil. Ha! Přesto si nás kluci potřebovali dát. Už jsme měli strach, že nás nechají vyložit celé auto, aby si prověřili naší povinnou výbavu, ale zafungovala Téčková kamufláž. Dechovka ukázala nulu a tak nebylo co řešit. Doma už jsme jen zavzpomínali na geniální Gynekologii 2 a šli si lehnout.

Dopolední vzpomínka na tatíčka Masaryka písní Ach synku, synku.

Páteční Havířov jsme prožívali jako sobotní. Navštívili jsme přehradu Těrlicko, obdivovali místní katalogovou architekturu satelitních vesniček, dali si odpornou svíčkovou v docela pěkné restauraci, radši jí zapili dezinfekcí, a večer šli do JazzClubu na další hraní. Prostor na mě dýchnul atmosférou omšelého country baru, ale vlastně ani nevím

Martin obdivuje katalogový bungalov v obci poblíž přehrady Těrlicko.
Martin obdivuje katalogový bungalov v obci poblíž přehrady Těrlicko.

proč mě to napadlo, jelikož klobouk ani nápis Saloon nad barem nikde nebyl. Pódium bylo o dost větší než v Docku, kde jsme museli být strnulí jak panáci ve výloze, abychom se vzájemně nepomlátili. A zvuk byl klasika. Vlastně u těchto klubovek nikdy nemůžete mít luxus. Ani by to nepatřilo k atmosféře, přesto nám náš kámoš Had udělal nejlepší možný zvuk. Díky! Než jsme dozvučili, prostor se úplně zaplnil a set jsme si pěkně užili. Rozehraní z předchozího dne a hnáni zájmem posluchačů, mělo to o dost větší drive. V posledních dvou písních opět zahostoval Marcyn. Vlastně se nakonec ukázalo, jak to zakončení s bubnama krásně funguje, jak si ten koncert pěkně vygradujete a zakončíte to v nejlepším. Což je pochopitelně nejlepší. Bohužel jsme nemohli přidávat, protože po nás ještě měli zahrát Porcelaine People a PLA CES. Obě kapely jsou super a byla pro nás radost podílet se na společném večeru.

Klasický pokoncertní potlach tentokrát končil nad svítáním. Asi není úplně vhodné rozebírat všechny detaily opileckého chování mých spoluhráčů, ale můžu říct, že nás klidně můžete nechat přespat. Nikdo nic neponičil, nepochcal, nepoblil ani neposral. A to se určitě počítá.

Sobota – to už byl takovej ten dojezd s opuchlejma očima a tlakem v mozku. Myslím, že se tomu říká kocovina. Odpoledne jsme se přesunuli do Olomouce, do Bluesbaru GARCH, který nám pomohl domluvit náš kamarád Šrája.

Sobota – ta už je prostě taková unavená – a neplatilo to jen pro nás, ale i pro diváky. Dorazilo asi 10 lidí. Tak trochu jsme tušili, že to tak dopadne. Ten termín jsme dohadovali dost na rychlo a bez řádného proma nezmůžete nic. Sice se Šrájovi podařilo domluvit domácího songwritera Toma Krejčiříka, mimochodem jeho Hope Astronaut si dejte, ale údajně se to všechno zlilo už v pátek a v sobotu si prostě dali lidi refresh. Chápu to. My to udělali stejně. Teda až na to, že náš refresh bylo asi jen o 5 piv míň a 2 hodiny usínání dřív než předchozí večer, vlastně ráno. Ok. To je tak, když prostě nejste doma a máte pocit, že můžete zlobit.

V Olomouci jsme spali ve studentském bytě kamarádky Dalibora, kde nás hned za vstupními dveřmi uvítal obří dřevěný penis, kterému dívky-majitelky důvěrně říkají Justin. Docela jsem se tomu jménu divil, protože tohle se odjakživa jmenuje Dalibor Janda, ale holky jsou asi už jiná generace.

Nedělní Olomouc už byla klidná. V podstatě jsme se probudili na oběd a pak se podívali na sbírku českého moderního umění v Muzeu Olomouc. No a odpoledne jsme už jen nasedli do vlaku pana Jančury a zdárně dorazili domů. Do Podolí… Do lekárny…

Sami vidíte, že se nic zajímavého nestalo, ani jsme nic zvláštního neprovedli, takže kdybyste nás chtěli pozvat k sobě a ubytovat nás, nemusíte se ničeho obávat. Čestný folkový!

A konečně závěrečná děkovačka: Děkujeme Daliborovi za to, že to tak parádně domluvil a všechno a všechny propojil. Největší dík patří pak jeho rodičům, kteří nám poskytli dvoudenní azyl v Havířově. Díky Porcelaine People a PLA CES, že to s náma dali, nebo přesněji – že jsme to s nimi mohli dát my. Díky Marcynovi za geniální hostovačku! Díky moc Šrájovi, který dokázal 5 dní před naším příjezdem do Olomouce zajistit prostor i program! Nakonec děkujeme klubům, zvukařům a zejména divákům, kterým jsme mohli trochu těch našich hebkých bolestí předat!

Report z Litomyšle

Nebudu zastírat, že letní sezónu nikdy moc nehrotíme. Přesto jsme rádi přijali pozvání do Litomyšle od skvělé houslistky Jany Věnečkové, kde každoročně hraje se svým Věnebandem. A vyrazili jsme jako kvartet.

Na místo jsme se dopravili vozem značky Ford Mondeo, rok výroby 1998. Děravý chladič, na rozdíl od nárazníku, nemá a benzín jsme cestou také nebrali, i když kluci si na pumpě palivo nabrali. Opilci.

Jízda rozpálenou silnicí obstarožním vozem připomínala místy scény ze starýho Mad Maxe, obzvlášť, když jsme nejednou zápasili s nedostatečnou pozorností protijedoucích řidičů kamiónů převážejících celý ten krásný materialismus, který si můžeme v nejbližším obchodě obléknout nebo si jím nacpat přecpané žaludky. Ale abychom nevypadali jako anarchisti – my to milujeme!

V Litomyšli se žilo o poznání lépe než v autě. Asi tak o 10 stupňů fahrenheita, ale stejně to nebylo dost na to, abych si nepřipadal jako mokrá myš. Trochu mě třeštila hlava a fakt, že si nemůžu dát pivo, protože to za volant nepatří, pocit marnosti jen prohluboval.

Se soukromým přesvědčením brzkého skonu z přehřátí přicházela chvíle vrcholného sportovního výkonu. Už při zvukovce bylo jasné, že ta voda, kterou zdatně zadržují přes den zkonzumované soli, se stejně během koncertu vypaří. Ve smluvený čas a za přítomnosti širokého obecenstva jsme se krátce po půl osmé vrhli do boje s nepřízní počasí. Oblečen v kalhotech a košili s dlouhými rukávy, jelikož hrát v kraťasech je z nějakého důvodu na pražské indie scéně zločin srovnatelný s vraždou koťátka, jsem po druhé písni vypadal, jako kdybych si skočil do nedalekého potoka. Rozpálená byla i kytara. V písni Chmýří už tak, že během prvního refrénu ruplo Déčko. Což znamená, že vypověděla službu nejdůležitější struna (každá je na kytaře nejdůležitější). Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsme se s Martinem shodli, že tu písničku dohrajeme. Zážitek srovnatelný s tím, kdybyste se vinou špatného zažívání na pódiu posrali a dělali, že se nic nestalo. Okřídlená věta “To se stane každýmu” je v takový moment už jen chabou záplatou na smradlavou loužičku pod váma. Nepříjemnou situaci jsme se snažili po písni nějak vokecat, ale byl to už takový ten křečovitý úsměv klauna s rozmazaným make-upem. 

Set jsme pochopitelně dohráli. Nad vodou mě drželo, že většina neodešla, i když to možná bylo tím, že nebylo kam. Taky nám po písničkách diváci zatleskali, takže ať už jsem si připadal jakkoliv, za házení kelímků od piva jsme nestáli. Řekl bych, že to ale stejně bylo spíš ze soucitu. V Litomyšli prostě chodí na koncerty hodní lidé.

Poslední útěchou mi pak byla povedená hostovačka Jany v závěrečných Hebkých bolestech. Nalazeným houslím budiž provolána sláva! 

Report z Kafe DAMU

Teď už můžu být trochu sentimentální ohledně prvního kapelního koncertu emozpěva.

Předchozí hraní s hosty bylo vždy výjimečné. Tomu v podstatě předcházela i příprava a množství pozvaných lidí. Nicméně naše písně další nástroje vždy obohatily a posunuly dál. Ať už to bylo po vydání první desky, kdy s námi zahráli nebo hrávali Kuba Alexa, Tom Koula, Tom Kubín, A.m. Almela, Lukáš Chromek a Katka Šubrtová nebo na křtu druhého alba, kdy se s námi na pódiu objevili Boris Carloff, David Landštof, Jan Vegy TáborskýMatěj Porteš a znovu i Kuba Alexa a A.m. Almela. Pokaždé to byl specifický koncert, ale vždycky jsem si po něm říkal, že by stálo za to zvukově růst. Jenže z logistických i dalších důvodů jsme za tím nikdy plně nešli.

Po vydání Hebkých bolestí se cosi změnilo. Najednou začalo jít všechno snáž; ozval se šikovný kytarista Dalibor Hrubeš, který mezi nás během měsíce okamžitě zapadnul. Byl čas a prostor promakat kytarové party a jeho zvuk ve finále ještě více vybízí k vytvoření celé kapely. Od dob nahrávání Spolu jsme v kontaktu s Matějem Portešem, který má rovněž chuť s náma živě hrát. No a nakonec se nám podařilo zlanařit jednoho z nejlepších českých bubeníků – Davida Landštofa. Shodou okolností majitele labelu Tranzistor. Mít za sebou partu takhle skvělých muzikantů je neuvěřitelně komfortní pocit, který mi dovoluje i odložit kytaru.

Naposledy jsem hrál v kapele před 12 lety. Vlastně mě docela vyděsilo, když jsem si to před pár dny uvědomil díky objevení pár živých nahrávek a nedokončeného dema. A taky je to letos 10 let, co jsem s emozpěvem vůbec začal. První, a dost šílená, nahrávka vyšla v lednu 2007. Natolik mě to učarovalo, že jsem ještě týž rok vydal další dvě, neméně šílené. Všechno domácí demáče. Neměl jsem tehdy žádnou ambici, nechtěl jsem nic. Jen mě bavilo se zvukově projevovat. Jenže pak to přestalo stačit. Najednou jsem zatoužil po písničce. Tehdy jsem to vnímal jako návrat na začátek. Sám s kytarou jsem totiž jako kluk psal své první věci, které jsem hrával kamarádům v hospodě u piva. Jen styl se změnil. Nestačilo mi napsat jen “pěknou písničku”, ale chtěl jsem jejím prostřednictvím zároveň něco sdělit. Ale nešlo mi o politický či společenský názor, nejvíc mě zajímaly mé vlastní pocity. Čistá sebestřednost. Pak už to tak nějak šlo ráz na ráz. První emozpěví české písně, první koncerty. Obrážení Openmiců, natáčení dalších domácích demosnímků a stylizace do písničkáře, která mi poskytovala absolutní tvůrčí svobodu. Žádné ohledy na oblibu, sledovanost, prodeje. Nic z toho mi nic neříkalo. Zajímala mě jen tvorba. Snažil jsem se být víc a víc svůj a zároveň psát lepší a lepší písničky. Na konci tohoto období jsem potkal Martina a emozpěv dostal zcela nový směr. Ten nás zavedl až k současnému zvuku, kdy se otevírá další, zatím neznámá, hudební cesta. Samozřejmě musím klukům poděkovat, že se na ní chtějí vydat se mnou. Dělá mi velkou radost, že z ryze soukromého projektu se vyklubalo něco se širším přesahem.

Teď můžu jenom říct, že položit se do jedné hudební škatulky by mě nebavilo. To ostatně dokazuje už dosavadní tvorba. Vedle dojímavého plačtivého songu zahrajeme uřvanou punkovku, po ní zase přijde easy popík jak z rádia, pak “těžší” alternativa. Soudržnost není v žánru, ale v pojetí a provedení. To je ostatně fazeta, kterou s Martinem poslední tři roky leštíme nejvíc. Já myslím, že v této sestavě určitě ještě zahrajeme, i když v nejbližší době si nás budete moct poslechnout zase jen ve třech.

Na závěr již tradičně připojuji fotky od našeho kamaráda a dvorního fotografa Kuby Macháčka. Děkujeme!

Report z Olomouckého Majálesu

Musím se přiznat, že jsem docela pecivál. Je to ale dáno sílou zvyku. Od středoškolských let totiž trávím všechny víkendy na brigádě, nyní pracuji víceméně každý den, takže jsem stále připoután k jednomu místu. Pak ale najednou přijde chvíle, kdy se hecnu a ten koncert více než 100 km za Prahou prostě vezmu. Když nám Šrája psal, přemýšlel jsem, jestli to zvládneme vlakem. No teď už můžu říct, že jsme to zvládli v pohodě. Jeli jsme jen s Martinem a navíc bez komb, já jen s jednou kytarou a s omezeným vybavením. A stejně jsme to zahráli.

Výhoda vlaku je v tom, že si můžete v klidu popít, najíst se a nestresovat se řízením.

Spojení do Olomouce je navíc báječně rychlé i komfortní. Za 2h na hlavním nádraží. Za dalších 10 minut v šapitó Olomouckého Majálesu v Bezručových sadech. Přijeli jsme akorát a předchozí divadlo akorát končilo. Všechno vyšlo naprosto parádně. Ještě čtvrt hodiny před naším hraním nebyl ve stanu nikdo, ale pak se pár zvědavců objevilo a postupně přicházeli další. Samozřejmě zabírali místa odzadu, jak je u studentů a žáků stále dobrým zvykem. Znám to sám. Ale dorazivší poslouchali. A to ceníme nejvíc. Děkujeme za milé přijetí a budeme se těšit někdy příště!