Report z Litomyšle

Nebudu zastírat, že letní sezónu nikdy moc nehrotíme. Přesto jsme rádi přijali pozvání do Litomyšle od skvělé houslistky Jany Věnečkové, kde každoročně hraje se svým Věnebandem. A vyrazili jsme jako kvartet.

Na místo jsme se dopravili vozem značky Ford Mondeo, rok výroby 1998. Děravý chladič, na rozdíl od nárazníku, nemá a benzín jsme cestou také nebrali, i když kluci si na pumpě palivo nabrali. Opilci.

Jízda rozpálenou silnicí obstarožním vozem připomínala místy scény ze starýho Mad Maxe, obzvlášť, když jsme nejednou zápasili s nedostatečnou pozorností protijedoucích řidičů kamiónů převážejících celý ten krásný materialismus, který si můžeme v nejbližším obchodě obléknout nebo si jím nacpat přecpané žaludky. Ale abychom nevypadali jako anarchisti – my to milujeme!

V Litomyšli se žilo o poznání lépe než v autě. Asi tak o 10 stupňů fahrenheita, ale stejně to nebylo dost na to, abych si nepřipadal jako mokrá myš. Trochu mě třeštila hlava a fakt, že si nemůžu dát pivo, protože to za volant nepatří, pocit marnosti jen prohluboval.

Se soukromým přesvědčením brzkého skonu z přehřátí přicházela chvíle vrcholného sportovního výkonu. Už při zvukovce bylo jasné, že ta voda, kterou zdatně zadržují přes den zkonzumované soli, se stejně během koncertu vypaří. Ve smluvený čas a za přítomnosti širokého obecenstva jsme se krátce po půl osmé vrhli do boje s nepřízní počasí. Oblečen v kalhotech a košili s dlouhými rukávy, jelikož hrát v kraťasech je z nějakého důvodu na pražské indie scéně zločin srovnatelný s vraždou koťátka, jsem po druhé písni vypadal, jako kdybych si skočil do nedalekého potoka. Rozpálená byla i kytara. V písni Chmýří už tak, že během prvního refrénu ruplo Déčko. Což znamená, že vypověděla službu nejdůležitější struna (každá je na kytaře nejdůležitější). Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsme se s Martinem shodli, že tu písničku dohrajeme. Zážitek srovnatelný s tím, kdybyste se vinou špatného zažívání na pódiu posrali a dělali, že se nic nestalo. Okřídlená věta “To se stane každýmu” je v takový moment už jen chabou záplatou na smradlavou loužičku pod váma. Nepříjemnou situaci jsme se snažili po písni nějak vokecat, ale byl to už takový ten křečovitý úsměv klauna s rozmazaným make-upem. 

Set jsme pochopitelně dohráli. Nad vodou mě drželo, že většina neodešla, i když to možná bylo tím, že nebylo kam. Taky nám po písničkách diváci zatleskali, takže ať už jsem si připadal jakkoliv, za házení kelímků od piva jsme nestáli. Řekl bych, že to ale stejně bylo spíš ze soucitu. V Litomyšli prostě chodí na koncerty hodní lidé.

Poslední útěchou mi pak byla povedená hostovačka Jany v závěrečných Hebkých bolestech. Nalazeným houslím budiž provolána sláva! 

Report z Kafe DAMU

Teď už můžu být trochu sentimentální ohledně prvního kapelního koncertu emozpěva.

Předchozí hraní s hosty bylo vždy výjimečné. Tomu v podstatě předcházela i příprava a množství pozvaných lidí. Nicméně naše písně další nástroje vždy obohatily a posunuly dál. Ať už to bylo po vydání první desky, kdy s námi zahráli nebo hrávali Kuba Alexa, Tom Koula, Tom Kubín, A.m. Almela, Lukáš Chromek a Katka Šubrtová nebo na křtu druhého alba, kdy se s námi na pódiu objevili Boris Carloff, David Landštof, Jan Vegy TáborskýMatěj Porteš a znovu i Kuba Alexa a A.m. Almela. Pokaždé to byl specifický koncert, ale vždycky jsem si po něm říkal, že by stálo za to zvukově růst. Jenže z logistických i dalších důvodů jsme za tím nikdy plně nešli.

Po vydání Hebkých bolestí se cosi změnilo. Najednou začalo jít všechno snáž; ozval se šikovný kytarista Dalibor Hrubeš, který mezi nás během měsíce okamžitě zapadnul. Byl čas a prostor promakat kytarové party a jeho zvuk ve finále ještě více vybízí k vytvoření celé kapely. Od dob nahrávání Spolu jsme v kontaktu s Matějem Portešem, který má rovněž chuť s náma živě hrát. No a nakonec se nám podařilo zlanařit jednoho z nejlepších českých bubeníků – Davida Landštofa. Shodou okolností majitele labelu Tranzistor. Mít za sebou partu takhle skvělých muzikantů je neuvěřitelně komfortní pocit, který mi dovoluje i odložit kytaru.

Naposledy jsem hrál v kapele před 12 lety. Vlastně mě docela vyděsilo, když jsem si to před pár dny uvědomil díky objevení pár živých nahrávek a nedokončeného dema. A taky je to letos 10 let, co jsem s emozpěvem vůbec začal. První, a dost šílená, nahrávka vyšla v lednu 2007. Natolik mě to učarovalo, že jsem ještě týž rok vydal další dvě, neméně šílené. Všechno domácí demáče. Neměl jsem tehdy žádnou ambici, nechtěl jsem nic. Jen mě bavilo se zvukově projevovat. Jenže pak to přestalo stačit. Najednou jsem zatoužil po písničce. Tehdy jsem to vnímal jako návrat na začátek. Sám s kytarou jsem totiž jako kluk psal své první věci, které jsem hrával kamarádům v hospodě u piva. Jen styl se změnil. Nestačilo mi napsat jen “pěknou písničku”, ale chtěl jsem jejím prostřednictvím zároveň něco sdělit. Ale nešlo mi o politický či společenský názor, nejvíc mě zajímaly mé vlastní pocity. Čistá sebestřednost. Pak už to tak nějak šlo ráz na ráz. První emozpěví české písně, první koncerty. Obrážení Openmiců, natáčení dalších domácích demosnímků a stylizace do písničkáře, která mi poskytovala absolutní tvůrčí svobodu. Žádné ohledy na oblibu, sledovanost, prodeje. Nic z toho mi nic neříkalo. Zajímala mě jen tvorba. Snažil jsem se být víc a víc svůj a zároveň psát lepší a lepší písničky. Na konci tohoto období jsem potkal Martina a emozpěv dostal zcela nový směr. Ten nás zavedl až k současnému zvuku, kdy se otevírá další, zatím neznámá, hudební cesta. Samozřejmě musím klukům poděkovat, že se na ní chtějí vydat se mnou. Dělá mi velkou radost, že z ryze soukromého projektu se vyklubalo něco se širším přesahem.

Teď můžu jenom říct, že položit se do jedné hudební škatulky by mě nebavilo. To ostatně dokazuje už dosavadní tvorba. Vedle dojímavého plačtivého songu zahrajeme uřvanou punkovku, po ní zase přijde easy popík jak z rádia, pak “těžší” alternativa. Soudržnost není v žánru, ale v pojetí a provedení. To je ostatně fazeta, kterou s Martinem poslední tři roky leštíme nejvíc. Já myslím, že v této sestavě určitě ještě zahrajeme, i když v nejbližší době si nás budete moct poslechnout zase jen ve třech.

Na závěr již tradičně připojuji fotky od našeho kamaráda a dvorního fotografa Kuby Macháčka. Děkujeme!

Report z Olomouckého Majálesu

Musím se přiznat, že jsem docela pecivál. Je to ale dáno sílou zvyku. Od středoškolských let totiž trávím všechny víkendy na brigádě, nyní pracuji víceméně každý den, takže jsem stále připoután k jednomu místu. Pak ale najednou přijde chvíle, kdy se hecnu a ten koncert více než 100 km za Prahou prostě vezmu. Když nám Šrája psal, přemýšlel jsem, jestli to zvládneme vlakem. No teď už můžu říct, že jsme to zvládli v pohodě. Jeli jsme jen s Martinem a navíc bez komb, já jen s jednou kytarou a s omezeným vybavením. A stejně jsme to zahráli.

Výhoda vlaku je v tom, že si můžete v klidu popít, najíst se a nestresovat se řízením.

Spojení do Olomouce je navíc báječně rychlé i komfortní. Za 2h na hlavním nádraží. Za dalších 10 minut v šapitó Olomouckého Majálesu v Bezručových sadech. Přijeli jsme akorát a předchozí divadlo akorát končilo. Všechno vyšlo naprosto parádně. Ještě čtvrt hodiny před naším hraním nebyl ve stanu nikdo, ale pak se pár zvědavců objevilo a postupně přicházeli další. Samozřejmě zabírali místa odzadu, jak je u studentů a žáků stále dobrým zvykem. Znám to sám. Ale dorazivší poslouchali. A to ceníme nejvíc. Děkujeme za milé přijetí a budeme se těšit někdy příště!

Report z Fatalu pro StreetCulture

Psal Vojta, jestli bychom nezalepili díru po Bonusovi, který si zlomil ruku. Naštěstí Martin i Dalibor měli čas, takže našemu vystoupení nic nebránilo. A ani nic nezabránilo. Otevřeli jsme večer výrazné přesilovky, ale to se dalo večer před prodlouženým víkendem, notabene s čarodejnicema v zátylku, čekat.

Za mě dobrý. Dali jsme pak s Daliborem pokec a do Nuslí dojeli nějak po jedný. Blbý je, že malý dítě se vás pak ráno neptá, co jste dělali v noci.

Z koncertu máme taky krásný fotky od Kuby Macháčka. Děkujeme převelice!

Report z Písku U Vavřiny

Martin Pípal aka Little Husky nám napsal, že by nás rád vzal do Písku. Do Vavřiny. Samozřejmě jsme rádi přijali. Kvůli časovému rozpoložení jsme nakonec vzali první hraní, což sice mělo za následek včasné vyjetí domů, ale vykoupili jsme si to veřejnou zkouškou. Inu; nám to prospělo. Čím víc hraní, tím pro formu lépe.

Po nás zahráli příjemní Yu John z Lisabonu, kteří se rozhodli strávit dovolenou na evropské tour, a nakonec Little Husky. Oba sety byly moc pěkné a budeme se těšit někdy příště!

Report ze Žižkovské noci aneb první koncert s kytaristou

Když si vzpomenu na dva předchozí ročníky ŽN, vždycky byl koncert na této akci něčím specifický. Poprvé jsme hráli na “malé scéně” klubu Orion. Napráskáno a i my zaujali. Atmosféra byla skvělá, technické podmínky tristní. Vcelku to byl ale jeden z těch zapamatování hodných koncertů. Loni jsme z časových důvodů nemohli vystoupit v Café Vítkov, tak jsme dostali aspoň hraní v prodejně ZOOT. To bylo taky velmi specifické. Letos to konečně klaplo na tu “regulérní” scénu. Café Vítkov. Specifické to tentokrát bylo kvůli tomu, že s námi odehrál první regulérní set kytarista Dalibor Hrubeš. Nechám teď trochu stranu samotnou akci, která proběhla naprosto v pořádku a řeknu pár slov k našemu rozhodnutí o rozšíření sestavy.

Už při první tvorbě demáčů k desce Hebké bolesti mi bylo jasné, že bychom měli zvuk kapely obohatit. Po roční přípravné práci jsme pěkně otevřeli písničky dalšímu uvažování ve studiu, s jehož možnostmi umí Boris rychle a efektivně pracovat. A pak jsme přemýšleli, jak to dostat na pódium. První test širší sestavy proběhl na našem křtu a ukázalo se, že kytara je v konečném důsledku opravdu lepší volba než klávesy a syntetizátory. No a nakonec během prosince 2016 napsal sám Dalibor, se kterým se Martin zná z dalších uskupení, a který nás už několikrát slyšel a naše hudba ho baví, že by to s náma chtěl zkusit. Okamžitě mi to přišlo jako dobrý nápad. A tak jsme začali zkoušet.

Sehnat dobrého a citlivého kytaristu není tak jednoduché, jak by se z obliby a rozšířenosti tohoto nástroje mohlo zdát. emozpěv totiž vyžaduje k tomuto nástroji zvláštní přístup. Nehledáme ani tak kytaristu s uvažováním muzikanta, ale spíš s uvažováním producenta. Tedy hrát úsporně, pro píseň a pro atmosféru. Dalibor tyto požadavky splňuje výborně. Jeho přístup ke kytaře v našem projektu je skvělý. Dokáže si pohrát se širokou škálou svých efektů, takže se kolikrát dostane ke zvuku velmi vzdálenému elektrické kytaře a dokáže tak zaplňovat i místa syntetizátorů z desky. Navíc svým citlivým hudebním přístupem dokázal harmonicky doplnit i pasáže, které byly dříve “prázdné”. Po dvou měsících příprav na tento koncert mě začalo mrzet, že jsme se nepotkali dřív a Hebké bolesti nenatočili už s ním. Ale zase kdyby ta deska nebyla, tak by nebyl ani Dalibor. Takže. emozpěv má nový zvuk, nový drive, novou sílu. Otevřeli jsme novou etapu, díky které otevřeme určitě i další. Cítím to.

Na závěr pár prvních fotek v triu od Jakub Macháček. Děkujeme!

Klip k Hebkým bolestem

Dnes jsme vypustili náš druhý klip.

Den svatého Valentýna, starokřesťanského mučedníka ze 3. století, je dnes obecně vnímán jako oslava a zdůraznění lásky mezi partnery. Pokud potřebujeme speciální den k tomu, abychom hmotnými statky ukázali svému protějšku, jak moc pro nás znamená, je to zároveň den, kdy je potřeba si připomenout, co může způsobit nedostatek lásky mezi lidmi. Atmosféra květnového Berlína roku 1945 je prostředníkem k tomu si uvědomit, kam vede totální zneužití nenávisti, tedy naprostého opaku lásky.

Život jako takový je ale zřídkakdy černobílý a tímto plastickým prvkem je v naší paralele o nelásce píseň Hebké bolesti. Vypráví totiž o vnitřním znovuzrození, popisuje bezprostřední radost po překonání těžké životní situace, aniž byste v tu chvíli řešili své chyby či další směr své cesty. Prostě jste šťastní, že jste živí. Teď a tady. Tyto pocity jistě zažívali i obyvatelé Berlína v oněch několika dnech po pádu Třetí říše. Naděje je většinou spojená s láskou a vírou, čímž se vracíme zpět ke sv. Valentýnovi. Záběry rozbombardovaného města působí děsivě a hrůzně a určitě se nehodí do současné kýčovité představy srdíčkového Valentýna, ale svátky jsou přece primárně od toho, abychom se na chvíli zastavili a zamysleli nad tím, co se kolem nás děje. A zároveň na základě dějinné zkušenosti věděli o činech, které už nikdy zažít nechceme.

Make love, not war!