Bob O´Keeffe má venku novou desku. Je pěkná.

A pozval nás na svojí release party. Dalibor tentokrát nemohl, takže nemělo smysl povolávat Vítka a řekli jsme si, že to zkusíme v triu s Matějem; což bylo vlastně poprvé.

Uklidněný úterním koncertem, totiž pocitem, že to docela jde, když se chce, jsem nechtěl nic nikam tlačit. Nechtěl jsem být přehnaně expresivní, přehnaně řvát, za každou cenu se to „snažit urvat“. Chtěl jsem si to užít a zahrát si písničky. A vlastně to vyšlo hrozně pěkně. Uvažovat nad tím tak, že to chci podat s lehkostí a klidem tomu rozhodně prospěla. Musím si tohle rozpoložení zapamatovat.

Bob si na křest pozval spřátelené muzikanty a pár písní vystřihnul s kapelou. Znělo to moc fajn a rozhodně by to stálo za větší péči. Nebyla by to ztráta času. Nejvíc se mi ale líbilo, když hrál Bob sám. Měl v tom jistotu, fortel, uhrančivost. Bylo cítit, že tuhle polohu má nejvíc nazkoušenou. Ale určitě je správný čas posunout se dál. Ne, že ne.

Close Panel